Novinky
Vznik
Stavba
Cestující
Posádka
Plavba
Šetření
Vrak
Film
Média
Autor

Kniha

Fórum


 

Při úspěšném výzkumu provedeném dr. Ballardem a jeho spolupracovníky Titanic vydal mnohá ze svých tajemství strážených po sedmdesát čtyři roky. Jedním z nejvýznamnějších bylo zjištění, že obrovská loď nespočívá na dně neporušena - tak jak se zpočátku domníval i dr. Ballard - ale je rozlomena. Po celou dobu, navzdory několika svědectvím očitých svědků, téměř všichni věřili, že se Titanic potopil neporušený a tak i dosedl na mořské dno. Potvrdila to v roce 1912 obě oficiální vyšetřování. Nyní byl však prokázán opak. Doktor Ballard došel k závěru, že vzhledem k velké vzdálenosti obou částí trupu na dně oceánu a k nakupení trosek v blízkosti zádi, vzhledem k neexistenci nějaké rýhy mezi oběma částmi, dále vzhledem k tomu, že záď' je ve srovnání s nasměrováním přídě otočena 180 stupňů, a proto, že obě části stojí vzpřímeně, je téměř jisté, že k rozlomení muselo dojít ještě na hladině nebo těsně pod ní.


Animace potopení Titaniku
Autor: Alex Mann (Encyclopedia Titanica)

Jak se příď zabořovala stále víc do vody a záď se zvedala, tlak na kýl dosáhl takového stupně, že se nakonec přelomil v nejslabším místě lodní konstrukce, to jest mezi třetím a čtvrtým komínem. Zranitelnost tohoto místa byla dána rozsáhlými otevřenými prostory vertikálně procházejícími prakticky celou lodí - zadním velkým schodištěm a ventilační šachtou ze strojovny. Titanic se tedy nerozlomil v místech expanzních spojů, jak předpokládala jedna teorie; ty jsou pouze v nástavbách a nepokračují trupem dolů. Obě části trupu padaly ke dnu rychlostí asi padesáti kilometrů za hodinu. Jako první dopadla příď a o několik minut později záď. Trosky padaly na dno v závislosti na své váze, těm nejlehčím předmětům mohlo trvat až několik hodin, než se pohroužily do čtyřkilometrové hloubky.

Další, velmi důležitou otázkou, k jejímuž - byť částečnému objasnění Ballardův průzkum vraku významně přispěl, je existence či neexistence oné slavné trhliny, způsobené nárazem na led. Obecně se po celá léta věřilo, že ledová hora roztrhla příď lodi na pravoboku od první až po pátou vodotěsnou komoru - šestá byla zasažena jen lehce - nepřerušovanou trhlinou o délce asi 100 metrů. Bylo dost očitých svědků, kteří potvrdili, že okamžitě po nárazu se do těchto prostor začala valit mořská voda - vzpomeňme například na výpovědi topičů Fredericka Barretta a George Beauchampa z posádky záchranného člunu číslo 13. Ale přestože většina odborníků tvrdila, že vzhledem k intenzitě nárazu musel ledovec rozříznout bok lodi jako konzervu, našli se i pochybovači, kteří měli za to, že masívní ocelové pláty byly spíš zprohýbány a uvolněny ve svých spojích než rozervány. Už při londýnském vyšetřování katastrofy Edward Wilding, jeden z konstruktérů loděnice Harland & Wolff, předložil pozoruhodnou expertízu. Na základě svědectví o době, za kterou voda zaplavila určité podpalubní prostory, vypočítal, že během prvních čtyřiceti minut po nárazu vniklo do trupu 452,6 krychlového metru vody. Odhadl, že průniku takového množství vody a za takovou dobu odpovídá otvor o ploše 1 čtverečného metru. Když pak uvažoval nad trhlinou, pro jistotu jen o délce sedmdesáti metrů, zjistil, že při ploše 1,11 čtverečného metru by mohla mít průměrnou šířku jen necelé dva centimetry. To ovšem bylo nanejvýš nepravděpodobné a Wilding už tenkrát vyjádřil názor, že bok Titaniku není roztržen souvislou trhlinou, ale že jde o přerušované poškození jiného druhu a tvaru. Přes toto stanovisko významného experta bylo oficiálně uznáno, že příčinou zkázy Titaniku byla dlouhá, souvislá trhlina.

22. července 1986, během jednoho z posledních sestupů, robot Jason Jr. podrobně prozkoumal a nafotografoval celou pravou stranu přední části vraku. Od přídě po třetí vodotěsnou přepážku je trup zabořen do bahna a písku až po čáru ponoru, takže tady žádná eventuální poškození jeho spodní části nebylo možno ověřit. Ale dál ve směru od přídě, již ta část trupu, kde měla předpokládaná trhlina pokračovat, byla viditelná - a žádná trhlina tam nebyla. Namísto toho byly ocelové pláty v těchto místech prohnuty dovnitř. Dalo se tedy předpokládat, že nýty, které je držely u sebe, vypadaly a vzniklými škvírami se voda drala do podpalubí. Při prohlídce další části trupu - opět ve směru od přídě - byla nalezena dvě místa svisle se táhnoucího pokřivení a zborcení ocelových plátů. Jedno z nich bylo obzvlášť výrazné, tady se pláty vyhnuly ven až v úhlu devadesáti stupňů a hned nato se zase obracely zpátky dovnitř. Bylo však zajímavé, že přes velké pokřivení ocelové obšívky zde nic nenasvědčovalo tomu, že by vypadaly nýty nebo se rozestoupily spoje. K těmto poškozením se vší určitostí došlo až při nárazu přídě na mořské dno. Byl natolik prudký, že narušil celou strukturu této části vraku: příď není v rovině se zbytkem trupu, je ohnuta o několik stupňů dolů, proto je také podstatně víc zabořena. Ještě dál, zhruba na úrovni velitelského můstku, se na několika místech objevila horizontální zborcení plátů, narušení spojů mezi nimi a otvory po vypadlých nýtech.

Stále tedy zůstává možnost, že slavná trhlina - byť podstatně kratší - přece jen existuje a nachází se v přední a podle všeho nejvíc poškozené části trupu, kterou dr. Ballard vzhledem k jejímu zaboření nemohl vidět. Ale je jisté, že ledovec nezpůsobil - jak se věřilo sedmdesát roků - dlouhou, přes více než pět komor se táhnoucí otevřenou ránu v boku lodi. Namísto toho se pláty při nárazu zprohýbaly, spoje se na řadě míst rozestoupily a vzniklými štěrbinami se hrnula voda, jak potvrdili očití svědkové.

     


TITANIC World
Copyright © 1999-2011 Zdeněk Marášek
Všechna práva vyhrazena