Novinky
Vznik
Stavba
Cestující
Posádka
Plavba
Šetření
Vrak
Film
Média
Autor

Kniha

Fórum


 

O rok později, 12. července 1986, se dr. Ballard a jeho tým k vraku Titaniku vrátili na palubě lodi Atlantis II, tentokrát už bez účasti Francouzů. Vezli s sebou zdokonalenou ponorku Alvin, schopnou ponoření do hloubky 4 000 metrů, a robota Jasona Juniora, podstatně vylepšenou variantu původního Jasona. Hlavní část nákladů expedice opět hradilo vojenské námořnictvo Spojených států a jejím oficiálním úkolem bylo prověřit výkonnost Jasona Jr. V přední části Alvinu byla umístěna titanová kabina kulovitého tvaru o průměru dvou metrů pro tříčlennou posádku, pohon obstarávaly elektrické baterie a k vybavení náležely videokamery, fotopřístroje a akustický telefon sloužící ke spojení s Atlantisem II. K přídi Alvinu byla připojena mechanická ruka a vysunutá konstrukce sloužící za "garáž" Jasona Jr. Stopětadvacetikilový robot byl s Alvinem spojen sedmdesátimetrovým kabelem, měl vlastní pohon, světla, videokameru a statickou kameru. Čtyři motory zajišťovaly Jasonu Jr. vysokou manévrovatelnost a ovládán byl dálkově pomocí řídícího panelu umístěného v kabině Alvinu.

13. července dr. Ballard se dvěma spolupracovníky nastoupil do kulové kabiny, jeřáb vyzvedl miniponorku z paluby, usadil na hladinu a začal první, dvě a půl hodiny trvající sestup k vraku Titaniku. Čtyři závaží umístěná k trupu miniponorky ji stahovala dolů. Když dosáhla dna, uvolnila dvě z nich a mohla se volně pohybovat poháněna svými elektromotory. Chtěla-li vystoupit k hladině, uvolnila zbývající dvě závaží. Při prvním sestupu mohl dr. Ballard obhlížet tyčící se trup Titaniku pouhé dvě minuty. V bateriích totiž došlo ke zkratu a k velké lítosti posádky nezbylo než se rychle vynořit. V hloubce čtyř kilometrů a při tlaku 500 kilogramů na jeden centimetr čtverečný se nemohlo nic riskovat. Dr. Ballard i jeho druhové dobře věděli, že při jakékoliv havárii není prakticky vůbec žádná naděje na záchranu. Na celém světě byly v té době pouze dvě další miniponorky schopné sestoupit do hloubky čtyř kilometrů: americká Sea Cliff a francouzská Nautile. A protože by v takové situaci rozhodovaly hodiny, možná minuty, bylo jasné, že s včasnou pomocí nelze počítat. V případě nehody existovala jediná teoretická možnost záchrany posádky: oddělit zadní část trupu miniponorky a s kulovou kabinou vylétnout jako raketa k hladině. Nikdy se to však ještě nestalo, a nikdo tedy nevěděl, jaké následky by bleskurychlý výstup pro tři muže v kabině měl; navíc by zřejmě na tom byli stejně, jako kdyby se ocitli v rotujícím bubnu pračky.

Příští den, po odstranění závady, započal druhý sestup. Alvin dosedl na dno a přiblížil se k přídi Titaniku. Teprve teď bylo zřejmé, že je zabořena více než dvacet metrů do písku a bahna. Levá kotva se nacházela jen asi dva metry nad dnem a pravá na jeho úrovni. Boky lodi pokrývala rez vytvářející dlouhé krápníky, jejichž četné úlomky byly rozsety všude kolem. Bylo to dílo baktérií, kterým železitý kov sloužil za anorganický zdroj energie; rozleptávaly jeho povrch, oxidovaly jej a produkovaly rez jako odpad. Nebylo možno posoudit, do jaké míry tento proces za více než sedmdesát let poškodil trup Titaniku, ale později expert Woodsholeských laboratoří odhadoval že již musí být v takovém stavu že při jakémkoliv pokusu o vyzvednutí by se rozpadl na kusy.

Alvin vystoupil na palubu vraku a i tady se naskytl chmurný pohled. Namísto prken ji pokrývala vrstva miliónů drobných vápenatých ulit dřevožravých měkkýšů, kteří až na nepatrné výjimky všechno dřevo zničili. Bylo jasné, že stejně tomu bude i uvnitř lodi, kazetové stropy, nádherné obložení, nábytek, to vše již dávno zmizelo. Odolaly jen některé části vyrobené z velmi houževnatého týkového a dubového dřeva. Dvě hodiny 50 minut Alvin kroužil kolem vraku, zatímco jeho videokamery běžely naplno. Pak musel nahoru, protože byl časově limitován kapacitou baterií. Výstup však málem skončil vážnou nehodou. Při nárazu na hladinu Jason Jr. vyklouzl ze své "garáže" a v pádu do hlubin mu zabránil jen spojovací kabel, na němž zůstal viset. Potápěči, kteří čekali na miniponorku, nebyli na neklidném moři s to robota zasunout zpátky, a tak nezbylo než kabel přeseknout a Jasona vyzvednout na palubu Atlantisu II samostatně. Chybělo jen málo a přístroj v ceně mnoha set tisíc dolarů mohl být nenávratně ztracen.

Po opravě robota trvající celou noc následoval třetí sestup. Při něm, zatímco Alvin spočíval na palubě Titaniku, Jason Jr. pronikl šachtou Velkého schodiště do nitra lodi. Impozantní skleněná kopule, která ji původně kryla, úplně zmizela, po skvělém, širokém schodišti nezbylo ani stopy a stejně tak už neexistovaly alegorické hodiny umístěné v jeho čelní stěně. Jako zázrakem se však zachoval jeden z lustrů, který teď odtržený od stropu visel na zbytku elektrických drátů. Byl to srdce svírající pohled na nepatrné pozůstatky kdysi zářící nádhery nejkrásnější lodi na světě.

Každý den, s výjimkou jednoho, sestupovala miniponorka k vraku Titaniku. Zatímco se dr. Ballard účastnil všech sestupů, zbývající dva členové její posádky - "řidič" a operátor. robota - se měnili tak, jak stanovil výcvikový program. Při šestém ponoření 18. července miniponorka pečlivě prozkoumala rozsáhlé pole trosek. Při osmém ponoření 21. července Alvin zamířil k odtržené zádi, 650 metrů vzdálené od přídě. Stejně jako příď byla i záď' zabořena asi 15 metrů do písku a bahna. Jen pět a půl metru obrovitého kormidla vyčnívalo, jeho větší část a tři mohutné šrouby zůstávaly skryty. Před návratem na hladinu Alvin vystoupil na palubu záďové nástavby a tam jeho mechanická ruka položila plaketu věnovanou památce Ballardova zemřelého přítele a spolupracovníka fotografa Billa Tantuma a všech těch, kteří v těchto místech hledali v noci 15. dubna 1912 poslední útočiště. Po sedmi desetiletích po nich nezbylo ani stopy, během celého průzkumu nebyl nalezen jediný pozůstatek lidských těl. Zřejmě se o ně v krátké době postaraly hlubokooceánské ryby a korýši a zbytky kostí rozložila slaná voda. O několik roků později zmizely i šaty. Jen v pár případech zůstaly zachovány boty, asi díky konzervačním prostředkům, jimiž byly napuštěny. Občas kamery Alvinu a Jasona Jr. objevily a nafotografovaly pár bot ležících vedle sebe - vždy to byla šokující připomínka toho, že před tři čtvrtě stoletím na tomto místě spočinulo mrtvé tělo jednoho z patnácti set nešťastníků.

Poslední, jedenáctá cesta k vraku Titaniku se uskutečnila 24. července. Při té příležitosti dr. Ballard umístil na přídi druhou plaketu, věnovanou newyorským klubem výzkumníků; její nápis vyzýval všechny, kdo vraku dosáhnou v budoucnu, aby mu dopřáli klidu. Dvanáctidenní expedice skončila a Atlantis II zamířila k Woods Hole.

  Robot Jason Junior
Jason Junior

Kormidlo
Kormidlo

Kormidlo
Kormidlo

Naviják
Naviják

Kotva
Kotva

Křišťálový lustr
Křišťálový lustr

NÁSLEDUJÍCÍ
SNÍMKY
JSOU Z FILMU
TITANIC (1997):
viz. sekce FILM

Příď vraku Titaniku
Příď vraku Titaniku

Mir 1 a 2 nad přídí
Mir 1 a 2 na přídí

Mir 1 a 2
Mir 1 a 2

Mir
Mir

Bota
Bota

Miniponorka
s kamerou na boku lodi

Miniponorka s kamerou

Uvnitř vraku
Uvnitř vraku

Krb v kabině 1. tř.
na palubě B
Krb v kabině 1. tř.

Vana
Vana

Křišťálový lustr
na palubě B

Křišťálový lustr na palubě B

Hlava rozbité
porcelánové panenky

Hlava rozbité porcelánové panenky

Klavír
Klavír

Paluba 1. tř
Paluba 1 tř.

 


TITANIC World
Copyright © 1999-2008 Zdeněk Marášek
Všechna práva vyhrazena