Ve středu ráno 10. dubna 1912 byl na nástupišti číslo 12 největšího londýnského nádraží Waterloo přistaven zvláštní vlak společnosti White Star line. Pokaždé, když z přístavu Southampton vyplouval na pravidelné lince spojující Evropu se Severní Amerikou některý z velkých osobních parníků společnosti, čekal tento vlak, složený jen z vagónů první třídy, na cestující, kteří poslední noc strávili v Londýně.

Ručičky velkých nádražních hodin ukazovaly půl deváté a na nástupišti podél vlaku postávaly skupinky mužů a žen, kteří tentokrát zvolili k cestě přes oceán chloubu společnosti White Star Line, novotou zářící obrovitý Titanic, chystající se na svou panenskou plavbu. Zatím rozprávěli s přáteli a příbuznými, kteří se s nimi přišli rozloučit.

Ve tři čtvrtě na deset zazněla píšťala lokomotivy, zasyčela pára a vlak se dal do pohybu. Za necelou hodinu a půl vjížděl do southamptonského přístavu. V přístavišti se tyčil ve vší své mohutné majestátnosti Titanic. Nad jeho předními třemi komíny, u kterých široké černé pruhy na koncích označovaly, že loď náleží rejdařství White Star Line, se vznášely chomáče šedivého kouře.

Po celé dopoledne proudily k nábřeží a po širokých můstcích vedoucích na paluby Titaniku zástupy lidí. Přicházely stovky příslušníků posádky včetně topičů, stevardů, důstojníků, mechaniků, mazačů a stovky cestujících spolu se známými a rodinnými příslušníky, kteří chtěli využít příležitosti a prohlédnout si obrovskou loď. Southamptonské hotely byly z úterý na středu plně obsazeny, ale po snídani již všichni odcházeli k Oceánskému doku.

Cestující i jejich doprovod využívali hodin před vyplutím k prohlídce rozlehlého zázraku lodního stavitelství. A Titanic skýtal mnoho překvapení a důvodů k obdivu. Již první pohled na masív lodi bral cestujícím dech. Třiadvacet metrů nad vodní hladinou ležela nejvyšší paluba Titaniku, do výšky dalších jednadvaceti metrů čněly čtyři obrovské komíny.

Po výstupu na palubu čekala cestující třetí třídy rychlá prohlídka lodním lékařem. Ti, kteří prohlídkou úspěšně prošli, byli desítkami stevardů směrováni do určených ubytovacích prostorů. Lodní lístky měly čísla odpovídající číslům kabin a lůžek a celá procedura probíhala hladce. Ubytování ve třetí třídě na Titaniku se vůbec nedalo srovnat s tím, v jakých podmínkách cestující III. třídy přeplouvali oceán ještě v nedávné minulosti. Všechny ubytovací prostory byly dobře větrány, vytápěny a osvětlovány elektrickými světly. Třetí třída měla i svoji kuřárnu, společenskou místnost, rozlehlou jídelnu a promenádu se stolky a židlemi, kde bylo možno trávit čas za každého počasí. Jídlo bylo prosté, ale kvalitní, mnoho chudáků, kteří na této velké lodi odjížděli hledat za mořem nový domov, už po prvním dnu přiznávalo, že takovou hojnost jídla neměli na talířích dosud nikdy v životě. Přitom cena lístků pro třetí třídu byla, přijatelná, stály pouze několik liber.

Zatímco výkonné elektrické jeřáby přenášely z nábřeží na loď náklady zavazadel a poslední hromady zásob všeho druhu, na palubách, chodbách a schodištích vládl čilý ruch. Cestující i návštěvníci prošli na člunové palubě kolem bíle natřených záchranných člunů, zavěšených na spouštěcích jeřábech; mnoho z nich se při pohledu na čluny usmívalo, pokládali je za úplně zbytečnou součást vybavení. Myšlenka na katastrofu a možnost potopení této lodi se zdála absurdní.

Blížila se dvanáctá hodina. V kapitánské kajutě v zadní části navigačního můstku se kapitán Edward J. Smith rozloučil se svými hosty. Poté podepsal hlášení společnosti, ve kterém oznamoval, že loď je naložena a připravena k plavbě, že stroje a kotle jsou v dokonalém stavu.

V době, kdy Titanic kotvil v Southamptonu, způsobil kapitán Smith hodně rozruchu svým požadavkem vyměnit na poslední chvíli vrchního důstojníka W. M. Murdocha za H. T. Wilda, který pod Smithem sloužil jako vrchní důstojník na Olympiku. Společnost požadavku svého komodora bez námitek vyhověla a Wilde byl pro tuto plavbu přemístěn z Olympiku na Titanic.

Problémy neměli jen důstojníci, ale i většina posádky. Převážná část strojníků, námořníků, topičů, mazačů a stevardů přišla na Titanic zhruba týden před vyplutím. To byla příliš krátká doba na to, aby se poznali a vytvořili sladěný tým, i na to, aby se dokázali bez potíží na tak velké lodi orientovat. Situaci zkomplikovala i velká stávka horníků, probíhající právě v době, kdy měl Titanic vyplout. Nedostatek uhlí dolehl i na velké rejdařské společnosti, White Star Line nevyjímaje. Titanic potřeboval pro svých 159 nenasytných topenišť 650 tun uhlí denně, a aby mohl vůbec vyplout, musela společnost zrušit plánované plavby svých parníků Oceanic a Adriatic a jejich uhlí přemístit do bunkrů Titaniku. Ale ani to nestačilo a White Star Line odkoupila uhlí ještě od jiných lodí, například od amerického New Yorku.

Zrušení cest několika jiných lodí společnosti White Star Line mělo za následek, že značný počet jejich cestujících byl převeden na Titanic. Někteří tuto změnu uvítali, někteří nadšeni nebyli. Cestování na Titaniku bylo jednak nákladnější, neboť lístek druhé třídy tady stál víc než lístek první třídy na lodích, kterými chtěli původně plout, a nemálo z nich znepokojovala právě jeho mimořádná velikost. Jiným zase vadil fakt, že jde o první plavbu, která je u každé lodi provázena spoustou pověr.

Titanic
v Southamptonu
9. dubna 1912

Titanic v Southamptonu

Titanic v Southamptonu

Nalodění pasažérů

Kapitán Smith při zastávce

J. J. Astor
na londýnském nádraží ráno 10. dubna 1912

Přední strana palubního lístku

Zadní strana palubního lístku

Zadní strana palubního lístku - prázdná