Joseph Bruce Ismay (obvykle nazývaný jen J.Bruce Ismay nebo jenom Bruce) se narodil v roce 1862 jako nejstarší syn rejdaře Thomase Henry Ismaye. Jako na syna úspěšného otce byly na mladého Bruce kladeny hned od dětství veliké nároky. Byl poslán na prestižní soukromou školu v Elstree, později do Harow. V mládí vynikal jako úspěšný sportovec, zejména v tenise a při honech. Po ukončení školy pobýval se svým učitelem rok ve Francii, po té nějaký čas cestoval. Ve čtyřiadvaceti letech nastoupil ve firmě White Star Line, kde pracoval jako partner společnosti až do otcovy smrti v roce 1899. V roce 1888 se oženil s bohatou Američankou Julií Schieffeelinovou.

Když se stal v roce 1899 výkonným prezidentem firmy, nečekalo ho vůbec lehké období. S nástupem amerických monopolů hrozily White Star Line netušené problémy, což nový šéf pochopil. Když v roce 1902 přistoupil Ismay na podmínky J. P. Morgana a převedl svoji firmu do amerického koncernu IMM, mnoho ortodoxních Britů včetně Ismayovy matky mu vyčítalo zbabělost. I Ismay věděl, že vstupem amerického kapitálu do White Star zaprodal tak trochu firmu zámořskému obrovi. Na druhou stranu se však již brzy stal generálním ředitelem IMM a výsledkem byl další rozkvět "Bílé hvězdy".

Ismayův život se začal hroutit v roce 1907, kdy spolu s lordem Pirriem rozhodli o stavbě Olympiku a Titaniku. Nějaký čas sice mohl žít se slávou majitele dvou největších lodí světa, ale jen krátce. Po katastrofě Titaniku se stal štvancem a trochu nespravedlivě i obětním beránkem. Veřejnost mu vyčítala zejména fakt, že na rozdíl od kapitána a lodního stavitele nedokázal statečně vytrvat na potápějící se lodi a nastoupil do záchranného člunu, a také nepodložené a nepotvrzené informace, že nutil během plavby kapitána Smithe k neustálému zvyšování rychlosti. Marně se Ismay po neštěstí obhajoval, že s kapitánem nikdy o rychlosti Titaniku nejednal a že v záchranném člunu, do kterého vstoupil, bylo ještě místo a on byl jediný, kdo stál poblíž.

Bezprostředně po katastrofě, ještě na palubě Carpathie, se Ismay psychicky zcela zhroutil. Krutí novináři i americký vyšetřovací výbor jeho chování na palubě Titaniku tvrdě odsoudili a ani britská veřejnost nejednala jinak. Z ran, které na něho dopadly, se Ismay již nikdy nevzpamatoval. Na podzim 1912 nabídl rezignaci na funkci generálního ředitele IMM, žádal však, aby mohl zůstat alespoň prezidentem White Star Line. To však bylo zamítnuto. Ismay o obě funkce přišel a raději se stáhl z veřejného života. Vědět o sobě dal prakticky už jen jednou, částkou 10 000,- liber, kterou přispěl do fondu pro vdovy po námořnících zahynulých na moři. V roce 1936 mu byla amputována pravá noha a 17.října 1937, pouhý měsíc potom, co byla sesterská loď Titaniku Olympic sešrotována, zemřel. V Ismaově sloupku v Národním biografickém slovníku vynechal autor jakoukoli zmínku o Titaniku. Ismay by mu za to byl jistě vděčný.

Lord W. J. Pirrie a generální ředitel White Star Line
J. Bruce Ismay
v loděnici během stavby Titaniku.

Bruce Ismay