Jack Phillips
Harold Bride

Bezdrátová telegrafie, umožňující vydání lodních novin, byla jedním ze zázraků nastupujícího dvacátého století. Při přednášce proslovené v polovině roku 1911 Guglielmo Marconi, muž, který měl o ni největší zásluhy, pravil: "Ti, kdo absolvují dlouhé cesty po moři, již nejsou odtrženi od ostatního světa. Obchodníci pokračují za přijatelné poplatky v korespondenci se svými kancelářemi v Evropě a v Americe, cestující si mohou vyměňovat společenské pozdravy a vzkazy s přáteli na pevnině, na palubách velkých parníků mohou být denně vydávány noviny informující o hlavních událostech dne.

Hlavní dobrodiní radiotelegrafie však spočívá v tom, že umožňuje lodím, které se ocitly v potížích, spojit se s plavidly plujícími v blízkosti nebo s pobřežními stanicemi.

Radiostanice Titaniku byla nejmodernější a nejvýkonnější s výjimkou stanice Olympiku - jaká kdy byla na kterékoli obchodní lodi instalována. Ve dne byl její dosah od 250 do 400 mil a v noci až 2 000 mil. Titaniku byl stanoven volací znak MGY. Radiotelegrafickou kabinu tvořily tři místnosti: v první byl instalován přijímač, operační stůl a kontrolní zařízení, ve druhé vysílačka a třetí sloužila jako ložnice telegrafistů. Elektrickou energii dodával stanici generátor poháněný parním strojem, v případě nouze mohla užít generátor na naftu, umístěný na člunové palubě, nebo baterii akumulátorů. O obsluhu radiostanice se starali dva muži: starší operátor Jack Phillips a mladší operátor Harold Bride.

Oba telegrafisté si rozdělili služby tak, že Phillips byl u aparatury od 8 hodin večer do 2 hodin po půlnoci, pak nastoupil Bride, který končil v 8 hodin ráno. Přes den sloužil do 2 hodin odpoledne Phillips, po něm Bride do 8 hodin večer, ale v rámci této obecné dohody se střídali tak, jak jim to nejlépe vyhovovalo.

Důležitou součástí práce obou telegrafistů, zejména v noci, bylo přijímání zpráv. V přesně stanovenou dobu, kdy silný vysílač v Poldhu na východoamerickém pobřeží zahajoval hlavní zpravodajskou relaci, Phillips, který míval v tu dobu směnu, oznámil všem lodím a pobřežním stanicím, že přechází na příjem zpráv, a naladil přijímač na příslušnou vlnu. Zakrátko se ozvala stanice v Poldhu vysílající pro lodi, jejichž majitelé uzavřeli s Marconiho zpravodajskou službou příslušnou dohodu. Operátor se sluchátky na uších rychle zapisoval série Morseových znaků se stručnými informacemi o všech významných událostech z celého světa. Zachycoval v průměru osmnáct slov za minutu a zpravodajská relace zpravidla trvala asi půl hodiny. Když skončila, poslal záznam lodnímu hospodáři, který jej po kontrole předal tiskaři, a ráno již měli cestující v rukou čerstvé noviny. Po zpravodajské relaci následoval dlouhý blok informací a vzkazů určených různým lodím plujícím ve vodách severního Atlantiku. Povětšinou byl signál jasný a srozumitelný, nicméně se při atmosférických poruchách stávalo, že radiotelegrafista nezachytil vše, co potřeboval, a musel o chybějící části relace žádat jiné poblíž plující lodi, které měly víc štěstí.

Zbytek denní i noční doby radiostanice Titaniku přijímala a vysílala stovky různých zpráv a vzkazů, podstatnou část z nich tvořily depeše soukromého charakteru, odesílané cestujícími nebo jim adresované. Zkušený telegrafista dokázal rozeznat řadu svých kolegů na jiných lodích nebo na pobřežních stanicích podle osobitého "rukopisu", kterým se vyznačovalo vysílání toho či onoho z nich. Mnozí se znali ze škol stejné společnosti a pravidelně si i na vzdálenost mnoha set mil popřávali "dobrou noc" a "dobré ráno" a vyměňovali přátelské pozdravy.

Služební postavení lodních radiotelegrafistů bylo zvláštní. Nepatřili k lodním důstojníkům, odlišovali se od nich i uniformou - například Phillips a Bride nosili uniformu příslušníků Marconiho námořní služby - a vyplácela je příslušná radiotelegrafická společnost. S posádkou a s důstojníky - zejména na velkých osobních parnících - se nijak blíž nestýkali, mnohdy je ani všechny neznali. Jejich světem byla radiotelegrafická kabina, kterou jen zřídkakdy opouštěli. Náročná a vyčerpávající služba jim nedovolovala příliš se rozptylovat, často měli tolik práce, že jen taktak stihli v lodní jídelně oběd nebo večeři. A to vše za velmi skromný plat: například měsíční mzda mladšího radiotelegrafisty Titaniku vypláceného Marconiho společností činila čtyři anglické libry. V prvních desetiletích dvacátého století mohli tedy vykonávat funkce radiotelegrafistů na zaoceánských parnících jen skuteční nadšenci, kteří zcela propadli fascinujícímu kouzlu světa elektromagnetických vln.