H. T. Wilde (zástupce kapitána)
W. M. Murdoch (první)
Ch. H. Lightoller (druhý)
H. J. Pitman (třetí)
J. G. Boxhall (čtvrtý)
H. G. Lowe (pátý)
J. P. Moody (šestý)

Palubních důstojníků bylo na Titaniku sedm, tři z nich ve funkci strážních důstojníků (vrchní, první a druhý důstojník) a čtyři mladší důstojníci (třetí, čtvrtý, pátý a šestý důstojník). Jejich pracovní čas byl organizován podle rozdělení celého dne na šest čtyřhodinových úseků, takzvaných stráží. Od 8 hodin ráno do 12 hodin to byla "dopolední" stráž, od 12 do 16 hodin "odpolední", od 16 do 20 hodin "psí" stráž, od 20 do 24 hodin "první", od 24 do 4 hodin ráno "střední" nebo "hřbitovní" a od 4 do 8 hodin "ranní" nebo i "kávová" stráž. Jejich počátek oznamovalo osm úderů na zvon umístěný na navigačním můstku, potom zvon zazněl ještě každou půlhodinu a celou hodinu.

Při započetí každé čtyřhodinové služby přišel na můstek nový strážní důstojník vystřídat předchozího. Prověřil pozici lodi, její kurs a rychlost, srovnal tyto údaje se záznamem na tabuli v kormidelně a s mapou, vyslechl od důstojníka, který právě skončil, informace o počasí, bezdrátových depeších a všech dalších skutečnostech, které by jej mohly zajímat nebo být důležité pro průběh jeho služby. V noci se končící důstojník vždy ještě několik minut zdržel, než si zrak jeho nástupce zvykl na temnotu obklopující loď. Teprve poté nový strážní důstojník převzal službu. Od té chvíle byl odpovědný za vše, co se po dobu jeho služby na lodi a v souvislosti s její plavbou dělo a stalo. Přijímal pravidelná telefonická hlášení docházející na můstek z různých míst, rozhodoval o všech opatřeních, která bylo nutno učinit, a dával závazné pokyny všem ostatním členům posádky. Pouze v případě naléhavé potřeby, nouze nebo mimořádné události informoval strážní důstojník kapitána, který se jinak na navigačním můstku zdržoval jen podle svého vlastního uvážení.

Spolu s novým strážním důstojníkem nastupoval službu i jeden z mladších důstojníků. Bylo zvykem, že strážní důstojník měl své stanoviště na návětrné straně a mladší důstojník na závětrné straně navigačního můstku, aby byla neustále zajištěna kontrola na obou stranách lodi. Mladší důstojník plnil po dobu služby řadu úkolů, včetně sledování úchylky kompasu, obstarával telefon, dohlížel na kormidlo a v případě potřeby odcházel podat hlášení kapitánovi. Jeho hlavní povinností bylo ulehčit strážnímu důstojníkovi, na kterém spočívala všechna odpovědnost a jehož pozornost neměla být zatěžována či rozptylována podřadnějšími úkony.

Na velkých a rychlých parnících White Star Line byla zavedena praxe, podle které strážní neboli starší důstojníci drželi čtyři hodiny službu a osm hodin odpočívali: vrchní důstojník sloužil od 2 do 6 hodin ráno a odpoledne, druhý důstojník od 6 do 10 hodin ráno a večer a první důstojník od 10 do 2 hodin v noci a v témže časovém úseku přes poledne. Mladší důstojníci měli čtyři hodiny služby a čtyři hodiny odpočinku, v případě takzvané "psí" stráže, to jest od 16 do 20 hodin odpoledne, se vyměnili po dvou hodinách, aby byl dosažen lichý počet služeb a tím se zajistilo, že nebude na téhož důstojníka připadat každý den plavby služba ve stejné době. Při výměně strážních důstojníků přicházel na můstek i nový kormidelník, aby se ujal kormidla, a současně se také měnily hlídky.

Získat místo důstojníka na jednom z velkých transatlantských parníků bylo touhou těch nejschopnějších a nejnadanějších mladých mužů britského obchodního loďstva. Mladí námořníci se proto ze všech sil snažili vyniknout a usilovně pracovali, aby vytoužené mety dosáhli. Po několika letech tvrdé dřiny, většinou na plachetních lodích, skládali poddůstojnické zkoušky, poté v některé z námořních škol studovali matematiku, námořní astronomii, nautiku a navigaci. Následoval další pobyt na moři a složení důstojnických zkoušek. Teprve potom bylo možno pomýšlet, opět po náročných zkouškách, na získání kapitánského patentu, který svému nositeli přiznával oprávnění velet na moři.

Společnosti jako Cunard a White Star Line dokázaly, díky svému prioritnímu postavení v transatlantské osobní a poštovní přepravě, do svých služeb získat ty nejlepší důstojníky, nejschopnější navigátory a námořníky. White Star Line vyžadovala od zájemců o zařazení na důstojnické místo na některé ze svých velkých lodí, aby prošli školou mořeplavby na plachetnicích, aby měli příslušná osvědčení, pokud možno kvalifikaci Extra Master, a aby náleželi k zálohám britského válečného námořnictva.

Je proto přirozené, že při obsazování důstojnických míst na Titaniku, svém nejnovějším a největším parníku, rejdařství vybralo ty nejlepší.

Kapitán a sedm důstojníků, kteří se střídali na můstku Titaniku při jeho panenské plavbě, bezesporu náleželo k elitě britského obchodního loďstva. Velká rejdařství jako Cunard nebo White Star Line dobře věděla, proč provádějí tak přísný výběr a kladou tak vysoké požadavky na velitele a důstojníky svých poštovních a pasažérských lodí. Dobré platy, záviděníhodná strava, prostorné kajuty a pravidelné dovolené, to byla jen jedna, ta světlejší stránka služby na transatlantských parnících. Existovala ještě druhá stránka, méně zářivá. Nároky na odolnost důstojníků a zátěž, jaké byla během plavby po frekventovaných severoatlantských trasách vystavena jejich nervová soustava a psychika, byly obrovské a jen ti nejzdatnější mohli vydržet.

Důstojníci Titaniku