Celé podpalubí Titaniku rozdělovalo patnáct příčných přepážek na šestnáct velkých vodotěsných komor. Přepážky označené ve směru od přídě k zádi písmeny A až P se zvedaly od vnitřního dna a procházely pěti, respektive čtyřmi palubami nad ním: první dvě a posledních šest dosahovalo k palubě D, šest přepážek ve středu lodi dosahovalo pouze k palubě E. Všechny vodotěsné přepážky byly zpevněny, aby odolaly značným tlakům, kterým mohly být vystaveny v případě neštěstí.

První dvě přepážky na přídi a poslední přepážka na zádi byly neprůchodné. Všechny ostatní měly vodotěsné dveře umožňující pohyb posádky a cestujících mezi jednotlivými komorami. Na palubě dna lodi byly jediné dveře, a to v přepážce K, jimiž se vcházelo do mrazícího boxu. Na palubě G nebyly v přepážkách žádné dveře. Na palubách F a E měly vodotěsné dveře téměř všechny přepážky, umožňovaly propojení prostor užívaných cestujícími. Všechny tyto dveře se daly zasouvat ze strany a uzavírat ručně z paluby, ke které přepážka dosahovala, nebo ručním zařízením umístěným přímo na nich. K uzavření dveří na pasažérských palubách bylo však třeba speciálního klíče, kterým disponovali jen vybraní stevardi.

V přepážkách D až O, bezprostředně nad vnitřním dnem v komorách, ve kterých byly umístěny stroje a kotle, bylo dvanáct vertikálně uzavíratelných dveří, manipulovaných elektrickým zařízením ovládaným z velitelského můstku. Pokud byly tyto dveře otevřeny, držely je západky. V případě nebezpečí, nehody, nebo kdykoli to pokládal kapitán či službukonající strážní důstojník za nutné, signálem z můstku elektromagnety uvolnily západky a všech dvanáct dveří sklouzlo vlastní váhou k podlaze, čímž celý prostor vodotěsně uzavřely. Jejich zavírání signalizovalo varovné zvonění. Zvláštní brzdící zařízení zpomalovalo jejich pád a k úplnému uzavření došlo během 25 až 30 sekund. Jestliže byly tyto dveře uzavřeny elektrickým signálem z můstku, bylo je možno otevřít až po vypnutí přívodu elektrického proudu. Když se tak stalo, otevíraly se každé zvlášť ručně. Mohly být uzavírány i jednotlivě, ale pouze pákami umístěnými vedle nich. Existovala ještě třetí možnost jejich uzavření: pod úrovní podlahy každé vodotěsné komory byl zabudován plovák, který se v případě, že do komory vnikla voda, nadzvedl a tím uvolnil pojistku, která uzavřela dveře na obou stranách ohrožené komory.

V každé komoře, kterou bylo možno vodotěsně uzavřít, byl ve stropě nouzový průlez, zpravidla vedoucí až na člunovou palubu. Mohli jím po železném žebříku uniknout ti, kdo nestačili prostor opustit před uzavřením dveří.

Titanic měl tedy šestnáct hlavních podpalubních komor oddělovaných přepážkami zajišťujícími vodotěsnost vertikálně. Jak byla vodotěsnost zabezpečena horizontálně? Pouze paluba dna lodi byla vodotěsná, a to ještě jen od komory parní turbíny k zádi a od kolizní, to jest od první přepážky (A) k přídi. Všude jinde, kromě pár míst, paluby vodotěsné nebyly. Ve všech se nacházela spousta průlezů, schodišť a šachet včetně výtahových, kterými voda mohla v každé z komor proniknout k vyšším palubám. Přes tento nedostatek byla loď projektována tak, aby se při zaplavení kterýchkoliv dvou komor udržela na hladině a neměla se potopit ani při zaplavení prvních čtyř komor. Zdálo se tedy, že její bezpečnost je maximálně zajištěna. Nikdo nepředpokládal, že by při nehodě voda vnikla do většího počtu komor, takový rozsah proražení trupu byl nepředstavitelný. Titanic byl prostě pokládán za prakticky nepotopitelný a k tomuto závěru došel po jeho postavení i The Shipbuilder, odborný anglický časopis, zabývající se otázkami lodního stavitelství.

Vertikálně uzavíratelné dveře v jedné
z vodotěsných přepážek Titaniku.

Průřez lodi