Na můstku upozornil Stona na neznámou loď i Groves a oba důstojníci si ji pozorně prohlíželi. Stone viděl jedno stožárové světlo, červené poziční světlo a jedno nebo dvě nepříliš výrazná světla, která považoval za osvícená okna nebo otevřené dveře. Domníval se, že jde o menší nákladní parník vzdálený asi pět mil. Groves jej ještě informoval, že parník volal Morseovou lampou, ale nedostal odpověď. Potom třetí důstojník z můstku odešel. Hned nato se i Stone pokoušel signalizovat Morseovou lampou, ale také bezvýsledně. Opět žádná odpověď. Asi patnáct minut po půlnoci přišel na můstek mladý kadet James Gibson a přinesl kávu. Když mu Stone pověděl, jak se marně snažil s neznámou lodí navázat spojení, kadet to chvíli zkoušel sám a s výsledkem o nic lepším než před ním oba důstojníci. Zpočátku se mu sice zdálo, že loď odpovídá, ale nakonec si řekl, že to bylo jen mihotání stožárového světla. Pak Gibson odešel připravit novou logovou šňůru a Stone na můstku osaměl.

V 00:40 se ozval signál hovorovou trubkou. Volal kapitán Lord a ptal se, zdali se neznámý parník hnul. Stone řekl, že ne a že ani nereagoval na další signalizování Morseovou lampou. Nato Lord Stona požádal, aby jej zavolal, dojde-li k nějaké změně, a plně oblečen si v mapovně lehl na pohovku. Byl klidný, v druhého důstojníka měl naprostou důvěru a kromě toho pro všechny důstojníky Californianu platil příkaz, že se s ním mají okamžitě spojit v případě nějaké nezvyklé události, pochybnosti nebo kdykoliv to uznají za potřebné.

45 minut po půlnoci zahlédl Stone nad neznámou lodí světlo. Zpočátku to nepokládal za nic mimořádného, z jasné oblohy co chvíli padala hvězda, onu noc nešlo o nijak vzácný úkaz. Krátce nato ale uviděl další světlo. To už se mu jevilo jako bílá raketa, i když nezpozoroval na palubě neznámého plavidla žádný záblesk, který by svědčil o tom, že byla vypálená odtamtud. Dokonce se mu zdálo, že raketa byla vystřelena někde daleko za lodí, kterou sledoval. Během půl hodiny viděl ještě tři další, všechny bílé barvy. Hned nato zavolal hovorovou trubkou kapitána Lorda a ohlásil mu, že viděl světla, která považuje za bílé rakety, a že se mu zdá, že neznámý parník obrací na jihozápad. Lord se jej zeptal, zda skutečně šlo o bílé světlo, nebo zda byly rakety barevné, což by znamenalo, že loď oznamuje určitou barvou svou příslušnost k lodní společnosti. Stone znovu opakoval, že viděl jen bílá světla, načež dostal rozkaz, aby dál zkoušel upoutat pozornost parníku signální lampou, a dostane-li odpověď, aby poslal do mapovny s hlášením kadeta Gibsona. Nato kapitán znovu ulehl uklidněn zprávou, že neznámý parník zřejmě odplouvá, nepovažoval totiž za dostatečně bezpečné, aby se dvě stojící lodi zdržovaly blízko sebe - vodní proudy je mohly zanést do příliš nebezpečné blízkosti. Že tato obava nebyla přehnaná, o tom svědčil fakt, že Californian se po zastavení strojů zvolna otáčel a nepochybně byl vodním proudem i unášen. Lord ještě z můstku zaslechl zvuk signální lampy a pak tvrdě usnul.

Zatím se na můstek vrátil kadet Gibson a Stone mu pověděl, že neznámá loď vystřelila pět raket. Oba muži ji chvíli sledovali, i Gibsonovi se zdálo, že jde o nákladní parník. Potom začal Morseovou lampou signalizovat Vysílal asi tři minuty a pak sáhl po dalekohledu, aby si ověřil, jaká je reakce. V tom okamžiku se na obloze objevil nový záblesk a zakrátko ještě další dvě rakety. Současně zmizelo červené poziční světlo neznámé lodi, bylo vidět pouze její stožárové světlo a zádové. Stone i Gibson byli přesvědčeni, že se obrací a odplouvá v severozápadním kursu. Ve dvě hodiny ráno už bylo vidět její záďové světlo a i to se ztrácelo z dohledu. Stone přikázal kadetovi: "Jděte dolů a řekněte kapitánovi, že loď zmizela na severozápad, že my jsme obráceni na západoseverozápad a že ta loď vystřelila celkem osm raket" Gibson odešel do mapovny a podal hlášení. Podle jeho vyjádření se jej kapitán ještě zeptal, zda všech osm raket mělo bílou barvu a kolik je hodin. Nato se Gibson vrátil na můstek, kde ohlásil splnění rozkazu a pověděl Stonovi, jak kapitán reagoval, i s tím, že když zavíral dveře mapovny, slyšel kapitána ještě něco říct, čemu však nerozuměl. Ve 2 hodiny 40 minut Stone ještě jednou zavolal kapitána hovorovou trubkou, a když se velitel lodi ozval, informoval jej, že žádná další světla nebyla zpozorována, parník odplul severozápadním směrem a není už v dohledu. Přitom znovu potvrdil, že všechny rakety byly bílé.

Kadet Gibson přecházející po můstku Californianu, stojícího celou noc před rozsáhlým ledovým polem, zahlédl krátce před půl čtvrtou ráno dva dílce vlevo od přídě, mířící v tu dobu na jihozápad, slabé světlo. Než skončil službu, uviděl ještě dva další záblesky. Viděl je i strážní důstojník Herbert Stone. Se vší určitostí to byly rakety vystřelované Carpathií, která se v tu dobu již blížila k místu potopení Titaniku. O tom však oba muži na můstku Californianu ještě neměli vůbec tušení a druhý důstojník Stone později vypověděl, že se světla objevila v tak velké vzdálenosti, že se nedalo určit, zda jsou to vystřelované rakety nebo něco jiného.

Ve čtyři hodiny přišel na můstek vrchní důstojník George Frederick Stewart vystřídat Herberta Stona. Stone jej podrobně informoval o průběhu své služby, pověděl mu o neznámém parníku, který vystřeloval bílé rakety, o tom, že kolem jedné hodiny v noci odplul, i o tom, že kapitán byl o všem zpraven, a že asi před půl hodinou zahlédli s Gibsonem na jihozápadě další světla. Stewart sáhl po dalekohledu a z levého křídla můstku začal obhlížet obzor. Za okamžik pravil: "Tamhle je! Ten parník tam je a je v pořádku." Stone od něj převzal dalekohled, aby se sám podíval. "Ne, to není stejná loď," pravil. "Určitě to není ona. Tahle má dvě stožárová světla." Potom se Stone spolu s kadetem Gibsonem odebrali do podpalubí k odpočinku.

Ve 4 hodiny 30 minut Stewart sešplhal po žebříku z můstku a vešel do mapovny pod ním, kde kapitán Lord stále ještě spal na pohovce. Vzbudil jej, jak mu bylo nařízeno, a řekl, že se rozednívá. Potom kapitána informoval o neznámé lodi, která je na dohled jižně od Californianu, a o raketách, o kterých hovořil druhý důstojník Stone.

Ve čtvrt na šest ráno se Californian dal pomalu do pohybu a zvolna se začal prodírat ledovým polem. Krátce nato se vrchní důstojník na kapitána obrátil s dotazem: "Nepodíváme se na ten parník na jihu?" "Proč, není s ním něco v pořádku?" ptal se Lord. "Může mít poškozené kormidlo, nebo něco podobného," vysvětloval Stewart. "Nedává žádné signály," pravil kapitán. "Ne, nedává," souhlasil Stewart a znovu si loď prohlížel dalekohledem. Viděl, že je to čtyřstěžňový parník se žlutým komínem. Měl však stále určité pochybnosti a ještě jednou kapitánovi připomněl, co hlásil druhý důstojník Stone o vystřelovaných raketách. "Tak zavolejte radiotelegrafistu," rozhodl nakonec kapitán Lord.

V pět hodin čtyřicet minut Stewart odešel probudit dosud spícího radiotelegrafistu Evanse. Evans se oblékl a spolu odešli do radiotelegrafické kabiny, kde radista zapnul stanici a nasadil sluchátka. Protože neslyšel nikoho vysílat, začal sám opakovaně vyťukávat písmena CQ, což byl obecný volající znak vyzývající všechny lodi nacházející se v blízkosti, aby se ozvaly. Asi za dvě minuty uslyšel parník Mount Temple. Sděloval, že se potopil Titanic. V tuto chvíli to sice byl od radisty Mount Templu jen dohad založený na tom, že po dlouhou dobu neslyšel stanici Titaniku vysílat, ale - jak víme bohužel naprosto správný. Mount Temple dal současně Californianu poslední hlášenou pozici Titaniku. Evans ji naškrábl na kus papíru a podal Stewartovi. Prakticky v témž okamžiku se ozval parník Frankfurt a oznamoval tutéž tragickou zvěst. Stewart spěchal na můstek, kde otřesnou novinu oznámil kapitánu Lordovi. Byla pro Lorda - stejně jako před několika hodinami pro kapitána Rostrona na Carpathii - tak šokující, že jí nechtěl uvěřit, dokud nebude oficiálně potvrzena. V šest hodin mu Evans přinesl další depeši, tentokrát z parníku Virginian, sdělující: "Titanic narazil na ledovou horu, žádá okamžitou pomoc, loď se potápí, cestující jsou v záchranných člunech, jeho pozice 41 stupňů a 46 minut severní šířky, 50 stupňů a 14 minut západní délky. Gambell, velitel." Jak vidno, ani Virginian neměl v tuto chvíli ještě potvrzeno, že se Titanic skutečné potopil, ale jeho informace podepsaná kapitánem byla natolik přesvědčivá, že Lord přestal pochybovat. Rychle propočítal svoji vlastní pozici a zjistil, že se nachází 19 a půl míle od poslední hlášené pozice Titaniku. Hned nato Californian změnil kurs na jih a jihozápad a tak rychle, jak to jen dovoloval nahromaděný led, plul do prostoru označeného v marconigramu z Virginianu. Kapitán Lord současně nařídil celé posádce pohotovost a k okamžitému spuštění byly připraveny všechny záchranné čluny. Californian musel za stálých změn kursu a rychlosti překonat dvě až tři míle ledového pole, než se konečně dostal na volnou vodu. Podařilo se mu to v 6.30 a pak pokračoval plnou rychlostí, jaké byl schopen, což bylo asi 13 uzlů.

Asi v 7 hodin 20 minut se Californian, se všemi důstojníky shromážděnými s kapitánem Lordem na můstku, se záchrannými čluny vykloněnými na spouštěcích jeřábech, s hlídkami ve vraním hnízdě a s celou posádkou ve stavu neskrývaného vzrušení, přiblížil k oblasti poslední hlášené pozice Titaniku. Tam již stál kanadský parník Mount Temple. Kolem však nebyly žádné trosky a nic, co by naznačovalo noční tragédii. Krátce nato radista Cyril F. Evans přijal zprávu, že Carpathia, plující poněkud jižněji, zachraňuje trosečníky. Californian proto pokračoval dál na jih, přitom minul dvoustěžňový parník Almerian směřující k severu a poté posádka zahlédla další menší parník nezjištěného jména s černým komínem. Netrvalo dlouho a jihovýchodně od Californianu se objevil čtyřstěžňový parník stojící na východní straně ledového pole s vlajkami spuštěnými na půl žerdi. Byla to Carpathia. Californian k ní doplul asi v 8. 30 a zastavil poblíž. Hned nato byly mezi oběma kapitány vyměněny informace týkající se katastrofy a záchranných prací.