Novinky
Vznik
Stavba
Cestující
Posádka
Plavba
Šetření
Vrak
Film
Média
Autor

Kniha

Fórum




 

Na člunové palubě Titaniku již byly všechny záchranné čluny odkryty. Druhý důstojník Lightoller žádal vrchního důstojníka Wilda, aby mohl na levé straně vyklonit ramena jeřábů a čluny spustit na úroveň paluby. Wilde pokládal tento krok za předčasný, proto odmítl. Lightoller však byl jiného názoru a maje za to, že času není nazbyt, šel přímo za kapitánem Smithem. Ten mu souhlas udělil. Uplynulo několik minut a Lightoller se opět obrátil na vrchního důstojníka s dotazem, zda mohou cestující nastupovat do člunů. Wilde znovu odmítl, a tak Lightoller podruhé vyhledal kapitána. Hluk unikající páry byl tak velký, že druhý důstojník musel skrze spojené dlaně křičet kapitánovi do ucha: "Nebylo by lepší, pane, aby ženy a děti nastoupily do člunů?" Kapitán jen přikývl. Lightoller poté přikázal spustit člun číslo 4 až k palubě A a sešel tam s houfem cestujících v domnění, že odtud bude nástup do člunu snazší. V tu chvíli si však neuvědomil, že právě v tomto prostoru je na palubě A zasklená promenáda, jejíž velká okna jsou trvale uzavřena. Když to zjistil, dal několika členům posádky příkaz, aby je otevřeli a se ženami a s dětmi, které předtím odvedl dolů, se spěšně vracel na člunovou palubu k člunu číslo 6.

Na pravoboku řídili přípravu člunů ke spuštění důstojníci Lowe a Pitman. Práce rychle pokračovala, ale přece jen ne tak rychle, jak by si přál jeden z cestujících. "Nemůžeme ztrácet čas," naléhal na třetího důstojníka Pitmana, který se staral o člun číslo 5. Pitman se nehodlal bavit s nějakým neznámým člověkem, navíc oblečeným do županu a s trepkami na nohou. Tento muž však byl generální ředitel Ismay a v tu chvíli jako jeden z mála lidí na palubě dobře věděl, že času skutečně mnoho nezbývá. Na rozdíl od Pitmana slyšel Thomase Andrewse, jak dává lodi hodinu a půl života, a vrchního strojníka Bella, když sděloval kapitánovi, že do podpalubí se valí voda takovým způsobem, že šest předních komor bude brzy zatopeno. Když neznámý žádal Pitmana, aby již nechal do člunu nastoupit ženy a děti, došla třetímu důstojníkovi trpělivost. "Čekám na rozkazy kapitána," odsekl. Po chvíli mu začalo svítat, kdo může být neodbytný cestující, a tak se šel kapitána Smithe dotázat, zda má udělat, co Ismay žádá. "Ano," souhlasil kapitán. Pitman se vrátil k člunu číslo 5, skočil do něj a zavolal: "Dámy, nastupte!"

Ve stejnou dobu konečně utichl nesnesitelný rámus páry unikající z kotelen. Proti stavu před několika minutami zavládlo nad člunovou palubou Titaniku - přes všechnu rušnou činnost kolem záchranných člunů - podivné ticho. A v tom okamžiku si všichni uvědomili něco neskutečného: hrála hudba! Lodní orchestr pod vedením kapelníka Wallace Henryho Hartleyho se napřed shromáždil v prostorné hale I. třídy, kde se zdržovaly houfy cestujících očekávající další vývoj situace. Jasně zářící světla a známé melodie, především ragtime, to vše velkou měrou napomáhalo k uklidnění a bránilo rozšíření nervozity a zmatku. Později přešlo osm hudebníků na člunovou palubu poblíž vstupu na Velké schodiště a pokračovali v improvizovaném koncertu.

Zhruba 30 minut po půlnoci se začaly první čluny zaplňovat ženami a dětmi. Mnoho žen zatím váhalo nastoupit, ještě stále nepokládaly situaci za natolik vážnou, aby opustily zdánlivě bezpečnou palubu obřího parníku a uchýlily se do malých člunů visících na lanech více než dvacet metrů nad černou hladinou oceánu, jiné nechtěly opustit své manžele. Nikde však zatím nebyly patrny známky paniky, ani žádný křik nebo pobíhání. Cestující stáli na palubě tiše, sledovali práci posádky připravující čluny a čekali na příkazy. Náhle se objevil jeden z důstojníků, zřejmě Lightoller, a volal: "Všechny ženy a děti do člunů a muži zůstaňte stranou!"

Na pravé straně paluby první důstojník Murdoch řídil spouštění člunu číslo 7. Ženy i muži s pomocí členů posádky přeskakovali či spíše přelézali mezeru oddělující okraj paluby od okraje zavěšeného člunu. Nástup do člunu byl pomalý, většina cestujících pořád ještě váhala.

První nastoupila mladá americká herečka Dorothy Gibsonová se svou matkou, a protože se nikdo neměl k tomu je následovat, přiměla dva mladé muže, se kterými ten večer hrála bridž, aby se přidali. Pak někdo volal, aby nastoupili novomanželé. Tak se v člunu ocitli Helena Bishopová s manželem a ještě dvě další dvojice. Z levé strany člunové paluby přišel kapitán Smith a sám se snažil zbavit ženy strachu tím, že jim osobně pomáhal do člunu. Dal také příkaz, aby byly přivolány i ženy z ostatních palub.

Člun se pomalu naplňoval. Další příslušník skupiny hlídek, námořník první třídy George Alfred Hogg, uzavíral na dně vypouštěcí otvor a stevard Etches se lopotil se závěsnými lany. Když byl člun obsazen třemi členy posádky a čtyřiadvaceti cestujícími, dal Murdoch, který nehodlal již déle čekat, pokyn ke spuštění. Velením pověřil G. A. Hogga. Ve 12 hodin 45 minut člun číslo 7 dosedl jako první na hladinu, o které Helena Bishopová prohlásila, že "byla jako sklo, neobjevily se na ní ani vlnky obvykle patrné i na malém jezírku".

Na palubě E, hluboko v podpalubí Titaniku a pět pater pod člunovou palubou, se po dlouhé hlavní chodbě stále přesunoval z přídě na záď zástup mužů třetí třídy. Nezdálo se, že by si byli vědomi smrtelného nebezpečí, spíše se snažili uniknout vodě zaplavující jejich kabiny a jejich skromný majetek. Mnozí z nich chtěli být nablízku ženám ubytovaným na zádi. Zpočátku to byl neorganizovaný pohyb stovek lidí, jehož výsledkem bylo, že muži z přídě se pomíchali s manželskými dvojicemi a ženami z kabin na zádi, a nakonec se největší skupina cestujících III. třídy shromáždila u paty hlavního schodiště vedoucího z paluby E nahoru.

Asi 30 minut po půlnoci přišel příkaz, aby se ženy a děti odebraly na člunovou palubu. Stevardům, kteří měli na starosti jednotlivé sekce třetí třídy, se podařilo část jich shromáždit, ale většina vdaných žen odmítla odejít bez manželů, byla to situace připomínající potíže v první a druhé třídě, ale tady byla s přesvědčováním ještě větší práce. Protože stevardi z obavy před vypuknutím paniky nikomu neřekli, že se loď potápí, nakonec se jim jen s velkým úsilím podařilo přimět alespoň část žen, aby si oblékly záchranné vesty a vydaly se bludištěm lodních chodeb a schodišť nahoru na člunovou palubu. Protože hrozilo nebezpečí, že ve spleti chodeb, schodišť a průlezů nenajdou cestu, vrchní stevard III. třídy rozhodl, že jednotliví stevardi budou vyvádět ženy z podpalubí po skupinách. S první skupinou asi třiceti žen se vydal na cestu stevard John Edward Hart Vedl je dlouhou chodbou na zadní mezinástavbovou palubu, potom knihovnou přes ubytovací prostory druhé třídy ke schodišti vedle lodního holičství a dál ke schodišti první třídy a nahoru na člunovou palubu. Složitou cestu se podařilo zvládnout poměrně rychle, neboť všechny průchody mezi třetí, druhou a první třídou, které byly obvykle uzavřeny, aby bylo zabráněno mísení cestujících jednotlivých tříd, byly nyní otevřeny.

Když Hart dosáhl se svou skupinou člunové paluby, druhý důstojník Lightoller právě spouštěl člun číslo 8. Hart přivedl ženy ke člunu, předal je do péče námořníků a vracel se do podpalubí. Cestou potkával ženy a děti doprovázené jinými stevardy. Krátce po jedné hodině byl zpátky na palubě E a začal organizovat další skupinu. Nebylo to o nic lehčí než poprvé, mnoho žen stále odmítalo odejít. Nakonec seskupil houf, se kterým dosáhl člunové paluby kolem jedné hodiny 30 minut a odvedl jej k člunu číslo 15. Znovu už se Hart do podpalubí nedostal, neboť první důstojník Murdoch mu nařídil, aby nastoupil do záchranného člunu.

Na Titaniku se podle údajů Zprávy lorda Merseyho plavilo 706 cestujících třetí třídy, z toho 510 mužů. Vzhledem k tomu, že v celkovém čísle je zahrnuto i 79 dětí, lze předpokládat, že se na lodi nacházelo více než 450 dospělých mužů cestujících třetí třídou. Je proto přirozené, že kapitán a palubní důstojníci učinili opatření, aby příkaz "ženy a děti první" nebyl narušen nebo téměř znemožněn tím, že by se vlna několika set mužů vrhla k záchranným člunům. Na klíčových místech umožňujících východ z podpalubí byli umístěni stevardi, námořníci a příležitostně někteří z mladších důstojníků, aby dohlédli na to, že v první fázi odejdou na člunovou palubu skutečně jen ženy a děti. Jak ale ubíhal čas a pocit hrozícího nebezpečí zesiloval, začala mezi cestujícími třetí třídy vzrůstat nervozita a ze strany mužů přibývalo pokusů proniknout na člunovou palubu. Dokud příslušníci posádky zůstávali na svých místech, byly tyto pokusy o průnik úspěšné jen v ojedinělých případech, kdy se pár mužů z třetí třídy dostalo na vyšší paluby po nouzových žebřících nebo některým z mnoha průlezů. Až ke druhé hodině ranní, když situace lodi začínala být kritická, byla většina bariér uvolněna. To ale již Titanic opouštěly poslední záhranné čluny.

Je však prokázáno, že ženám cestujícím třetí třídou v přístupu na člunovou palubu bráněno nebylo, naopak byly k tomu opakovaně vybízeny, ale bohužel ne vždy se tyto výzvy setkaly s kladnou odezvou. Mnoho z nich na zádi lodi zpočátku odmítalo dokonce opustit i kabiny.

Na člunové palubě pokračovala příprava ke spuštění prvních záchranných člunů. Poté, co třetí důstojník Pitman vyzval ženy k nástupu do člunu číslo 5, přidal se k němu pátý důstojník Lowe, aby mu pomohl. Kolem člunu postávali prakticky výlučně cestující I. třídy. "Jsou zde ještě nějaké ženy?" volal J. Bruce Ismay, který stál poblíž. "Já jsem jen stevardka," ozvala se váhavě mladá dívka, nejistá tím, zda se evakuace netýká jen cestujících. "Nevadí," odpověděl Ismay "jste žena, zaujměte tedy svoje místo." Když už nebyly kolem žádné ženy, třetí důstojník Pitman dovolil nastoupit několika manželům a nakonec i samotným mužům. Na pravé straně člunové paluby panovalo po celou dobu spouštění člunů pravidlo, že sice ženy a děti první, ale pokud v blízkosti nebyly nebo nehodlaly nastoupit a v člunech zůstávala volná místa, mohli je obsadit muži. Na levé straně strohý důstojník Lightoller tak velkorysý k mužům nebyl - zásadně je do člunů nepouštěl.

Barva na kladkách byla ještě čerstvá, a protože před tím nebyly použity, spouštěcí lana se na ně nyní lepila. Člun šel dolů trhavě, napřed prudce klesla příď, potom záď. Jednání některých osob, které skákaly do člunů, rozhořčeně někteří cestující odsuzovali, především ti co byli tímto skokem nějak zraněni.

Zezdola se ozval od Pitmana další signál oznamující, že je možno pokračovat ve spouštění. Člun dosedl na hladinu, ale objevil se nový problém - jak uvolnit háky kladek. Opět se vymstilo zanedbání výcviku posádky a trvalo značnou dobu, než byly konce závěsů volné. Teprve potom mohl Pitman dát veslařům rozkaz vzdálit se od boku lodi.

Druhý důstojník Lightoller měl na levé straně člunové paluby vážný problém - nedostatek námořníků, které by mohl do spouštěných člunů přidělit. Palubní oddělení Titaniku mělo - kromě kapitána a sedmi důstojníků - 59 námořníků. Část teď byla zaměstnána u člunových jeřábů, kde jich ubývalo s každým spuštěným člunem, část byla pověřena zvláštními úkoly - například otevíráním oken na palubě A. Kromě toho Lightoller před deseti minutami odeslal bocmana se šesti námořníky do podpalubí, aby otevřeli na levoboku dveře před nákladovým jícnem číslo 2 - chtěl, aby odtud mohly do částečně spuštěných člunů nastupovat ženy a děti z třetí třídy, zatím stále se zdržující na nižších palubách. Bocman Nichols se šesti muži odešel a od té chvíle je už nikdo nikdy nespatřil. S největší pravděpodobností je v přídové části lodi zaskočil náhlý příval vody a všichni zahynuli. Lightoller totiž nebyl informován o rozsahu poškození tak přesně jako kapitán, Thomas Andrews či Bruce Ismay, a tak dlouho věřil, že po nárazu proniká voda jen do jedné či do dvou předních komor, po jejichž zaplavení se loď sice zaboří přídí víc do vody, ale pevné vodotěsné přepážky tlak udrží a Titanic se zachrání. Proto také neodhadl nebezpečí hrozící v příďových prostorách a poslal tam bocmana s jeho lidmi.

Když nyní Lightoller spočítal, kolik mužů mu zbylo, zjistil, že může s každým dalším člunem odeslat nejvýše dva, pokud chce současně zajistit jejich plynulé spouštění.

V 00:55, ve stejnou dobu, kdy se na pravé straně připravovalo spuštění člunu číslo 5, začal Lightoller spouštět člun číslo 6. Měl však pouze jednoho muže k obsluze závěsných lan. "Někdo k zadnímu lanu!" nařídil. "Ano, pane!" ozval se starý námořník Hemming, který již byl v člunu, neboť byl hned zpočátku určen za jeho velitele. Na Lightollerovu výzvu se vrátil na palubu. Mezi přihlížejícími stál i Kanaďan major Arthur Godfrey Peuchen. "Musíme vyndat z člunu stožár s plachtami," přikázal autoritativní hlas, pravděpodobně opět Lightollerův, a Peuchen přiskočil, aby pomohl. Svým kapesním nožem přeřezal uvazovací lano a vytáhl stožár na palubu. Vtom se u člunu objevil kapitán Smith. Lightoller si mu postěžoval: "Kapitáne, chybí mi do člunu námořník." Smith uchopil za ramena poblíž stojícího příslušníka posádky, téměř ještě hocha, a pravil: "Tady je jeden" Lightoller na mladíka pochybovačně pohlédl, ale neodvážil se kapitánovu rozhodnutí odporovat. Hoch tedy nastoupil do člunu, ale jak se ukázalo moc platný tam nebyl, neboť měl poraněnou ruku. Se vší určitostí mu kapitán Smith jen chtěl dát možnost zachránit se.

  Titanic se potápí
Potápění
obr:Ken Marschall
 


TITANIC World
Copyright © 1999-2008 Zdeněk Marášek
Všechna práva vyhrazena