Novinky
Vznik
Stavba
Cestující
Posádka
Plavba
Šetření
Vrak
Film
Média
Autor

Kniha

Fórum




 

Krátce před polednem zazněly na palubách Titaniku signální zvonce a na kilometry daleko se nad southamptonskou zátokou nesla ozvěna lodní sirény oznamující, že největší parník na světě vyplouvá. Přátelé a příbuzní cestujících, novináři, fotografové a ostatní návštěvníci se rychle loučili, vyměňovaly se poslední pozdravy a všichni se vraceli na břeh. Těsně před tím, než byl vytažen poslední lodní můstek, přiběhlo několik udýchaných topičů a dožadovali se vstupu na loď. Poddůstojník strážící nábřežní konec můstku je už odmítl vpustit na palubu.

Již před nějakou dobou přišel na loď lodivod George Bowyer. Jakmile vkročil na palubu, byla na stožár vytažena vlajka oznamující jeho přítomnost a poté se ohlásil na můstku kapitánu Smithovi. Po krátkém rozhovoru s kapitánem se lodivod šel přesvědčit, zda je vše připraveno a zda jsou důstojníci na svých místech.

Jakmile dostal kapitán Smith hlášení, že poslední můstek byl odstraněn a zajištěn, chopil se díla lodivod. Jeho rozkaz "Uvázat remorkéry!" předal pátý důstojník telefonem na příď a na záď a zakrátko přišla odpověď, že rozkaz je splněn. Znovu zazněly signální zvonce a slabé chvění oznamovalo, že hluboko v podpalubí se rozeběhly stroje. Následovala další série povelů lodivoda, muži na nábřeží uvolnili silná lana poutající příď a záď k mohutným nábřežním pacholatům, bubnové lodní navijáky je rychle navíjely, poté zabraly remorkéry. Více než čtvrt kilometru dlouhý trup Titaniku se centimetr za centimetrem vzdaloval od nábřeží. Když byla vzdálenost dostatečná, dal lodivod povel: "Pomalu vpřed!" Čtvrtý důstojník na navigačním můstku posunul páku lodního telegrafu, ve strojovně zazněl signál a dva boční šrouby se začaly otáčet. Titanic vyplul.

Složitý vyplouvací manévr pozorovaly stovky cestujících z promenádních palub a tisíce lidí na břehu. Jak se loď pomalu dávala do pohybu, velký dav ji sledoval po nábřeží. Z horní paluby mával své ženě a dětem Bruce Ismay, ve vzduchu se třepotaly šátky, čepice, cestující volali poslední pozdravy a výkřiky z davu jim odpovídaly.

V následujícím okamžiku se však stalo něco, co mohlo skončit velmi zle. V doku byly zakotveny parníky New York a Oceanic. Ve chvíli, kdy Titanic míjel New York a přídě obou lodí se dostaly na zhruba stejnou úroveň, se šest ocelových lan, kterými byl New York uvázán, napnulo, ozvalo se několikeré prásknutí připomínající výstřely z revolveru a lana praskla. Jejich konce zasvištěly vzduchem a dopadly na nábřeží mezi zděšeně se rozbíhající houfy lidí. Uvolněný New York, jakoby hnán neviditelnou silou, se zádí napřed nezadržitelně přibližoval k obrovskému trupu Titaniku. Námořníci na palubě New Yorku, pobízeni výkřiky důstojníků, se hnali k zádi, která užuž musela narazit na bok Titaniku, a přehazovali přes zábradlí odbíječe. Zatím na můstku Titaniku kapitán Smith bleskurychle přikázal zastavit stroje. Ve stejnou dobu jeden z remorkérů, které před pár minutami pomáhaly Titaniku odpoutat se od nábřeží a nyní jej sledovaly jako čestný doprovod, v největším spěchu obeplul záď New Yorku na jeho nábřežní stranu, tam upevnil lano, které mu bylo shozeno z paluby, a vší silou svých strojů se snažil táhnout New York zpět k nábřeží. Divákům sledujícím dramatickou situaci se zatajeným dechem se zdálo, že jeho úsilí nemá na pohyb parníku žádný vliv, nicméně v nejkritičtějším okamžiku, kdy srážka se již zdála neodvratná, Titanic proklouzl kolem zádě New Yorku, od které jej už dělilo jen pár desítek centimetrů. Hned jak projel, obrovská sací síla vyvolaná jeho nesmírnou hmotností a pravděpodobně i vířením jeho šroubů pominula. Potíže New Yorku však neskončily. New York se ještě opřel o bok Oceaniku, kolize naštěstí žádné škody nezpůsobila.

Po zažehnání srážky s New Yorkem stroje Titaniku opět zabraly a kolos se pomalu blížil k výjezdu z doku. Když míjel Oceanic, dramatická situace se opakovala. Silná lana, kterými byl Oceanic přivázán, se napnula jako struny a přístavní úředníci na břehu měli plné ruce práce, aby včas odehnali diváky do bezpečné vzdálenosti. Oceanic byl k Titaniku přitahován takovou silou, že se viditelně naklonil. Naštěstí tentokrát úvazná lana vydržela. Když se Titanic dostatečně vzdálil a začal vyplouvat z doku na hladinu řeky Itchen, pnutí lan Oceaniku povolilo a parník se v kotvišti ustálil.

Titanic nyní proplouval poloviční rychlostí Southamptonskou zátokou. Na jejím konci, při vjezdu do průlivu oddělujícího jihoanglické pobřeží od severních břehů ostrova Wight, ještě zpomalil, obrátil doprava, obeplul Calshotskou kosu, vjel do poměrně úzkého a mělkého Thornského kanálu, minul bóje označující nebezpečné mělčiny a rychlostí pouhých několika uzlů změnil kurs doleva, na východní směr, podél severního pobřeží ostrova Wight. Úsek, který Titanic právě překonal, skrýval tolik záludností a nástrah pro velké lodi, že si všichni muži na navigačním můstku oddechli, když jej měli bez úhony za sebou. Bylo to především zásluhou zkušeného George Bowyera, na kterém v těchto chvílích spočívala obrovská tíha odpovědnosti. Zhostil se jí na výtečnou.

S útesy a pobřežím ostrova Wight na pravoboku se na levoboku vynořil vjezd do portsmouthského válečného přístavu, jehož ústí střežilo několik torpédoborců. Když se Titanic přiblížil k nejvýchodnější výspě ostrova Wight, znovu zpomalil a lodivod po rozloučení s kapitánem a důstojníky sešplhal po provazovém žebříku do čekajícího kutru, který jej odvezl zpět do Southamptonu. Poté telegraf ve strojovně signalizoval příkaz můstku ke zvýšení rychlosti a obrovitá loď se vydala podél východního pobřeží ostrova na jih, k břehům Francie.

Zatímco cestující využívali prvních hodin na palubě k seznámení se spoustou lákadel a atrakcí, které je obklopovaly na všech stranách, na člunové palubě došlo k rozhovoru, který měl pro pozdější vývoj událostí mimořádný význam. Jeden z mužů hlídkové služby, námořník George Symons, zjistil, že stanoviště na předním stožáru není opatřeno dalekohledy, odešel proto do kajut důstojníků požádat o zjednání nápravy. Našel druhého důstojníka Lightollera a oznámil mu, že ve vraním hnízdě chybějí dalekohledy. Nato Lightoller vyhledal prvního důstojníka Murdocha. Ten mu řekl, že o tom ví a dá to do pořádku. Čekajícímu Symonsovi Lightoller prostě sdělil, že zatím dalekohledy nejsou. S tím se Symons vrátil ke svým kolegům, ale tam neuspokojivá odpověď vyvolala značný rozruch. Hlídky na všech velkých lodí byly vybaveny dalekohledy, měly je i na Oceaniku, ze kterého většina mužů hlídkové skupiny přešla na Titanic, a i na Titaniku při plavbě z Belfastu do Southamptonu byly dalekohledy uloženy ve zvláštní krabici ve vraním hnízdě. Později se objasnilo pozadí celé záležitosti, bezprostředně související s výměnou a přesuny důstojníků, ke kterým došlo v Southamptonu. Když Titanic vyplul z Belfastu, tehdejší druhý důstojník Blair vydal hlídkám na strážním stanovišti dva dalekohledy. Než loď v Southamptonu opustil, uložil je ve své kabině. Jeho nástupce Lightoller nevěděl, kde dalekohledy jsou, a tak vznikl celý ten zmatek, který, jak uvidíme později, měl dalekosáhlé následky.

Během odpoledne Titanic proplouval vodami Lamanšského průlivu. Vál slabý vítr a hladina byla téměř klidná. Přestože slunce zalévalo paluby, bylo dost chladno. To však nijak nebránilo mnoha cestujícím, aby se neusadili na pohodlných židlích a lehátkách rozmístěných po promenádních palubách a netrávili čas odpočinkem nebo rozhovorem se známými.

Slunce mizelo za západním horizontem, když se objevilo francouzské pobřeží, velký maják na mysu Hogue a dlouhý vlnolam chránící vjezd do cherbourgského přístavu. Stroje Titaniku se zastavily a k jeho boku přirazily dvě zásobovací lodi společnosti White Star Line Nomadic a Traffic, přivážející další cestující a vaky s poštou. Přestup cestujících a přeložení nákladu netrvalo dlouho, zakrátko stroje znovu zabraly a kolem půl deváté večer Titanic nabral kurs na západ k irskému Queenstownu, kde se měl rozloučit s evropským kontinentem.

Po zastávce v Cherbourgu byli již na palubě prakticky všichni cestující I. třídy, v Queenstownu jich mělo nastoupit jen pár. Hlavní část nově příchozích opět tvořili bohatí Američané končící zimní pobyt v Monte Carlu, Nice, Cannes a dalších letoviskách na Riviéře.

Zatímco se v jídelnách podávala večeře, zářivě osvětlený Titanic proplouval potemnělým Lamanšským průlivem, obeplul Cornwallský mys, jihozápadní výspu Anglie, a pokračoval na sever ke břehům Irska. Na palubě A koncertoval lodní orchestr, naplnily se kuřárny a salóny, obnovovala se stará přátelství a uzavírala nová, navazovaly se známosti, při koňaku a při kávě čas příjemně plynul. V pozdních večerních hodinách, když orchestr skončil svoji produkci a společnost se začala rozcházet, se prostory velké lodi ztišily. Všichni byli nadšeni a nešetřili slovy uspokojení a obdivu. Když ulehli ve svých kabinách, jen slabé chvění hluboko dole pracujících strojů připomínalo, že netráví noc v exkluzivním hotelu, ale na největším zaoceánském parníku na světě.

  Titanic opouští
v poledních hodinách
10. dubna 1912 Oceánský dok.
Titanic vyplouvá

Titanic se málem srazil s lodí
New York
Málem byla srážka

Titanic těsně u lodi New York

Titanic bezpečně odplouvá. Vlevo můžete vidět loď New York a Oceanic

Titanic vyplouvá

Titanic vyplouvá

Titanic vyplouvá

Titanic míjí ostrov Wight

Titanic proplouvá kolem Hythe

 


TITANIC World
Copyright © 1999-2008 Zdeněk Marášek
Všechna práva vyhrazena