Čtvrtému důstojníku Boxhallovi, stejně jako mnoha jiným na člunové palubě, se neustále vracela myšlenka na parník, který stojí bez pohybu blízko Titaniku, zatímco lodi vzdálené desítky i stovky mil dělají vše, co je v jejich silách, aby přispěchaly na pomoc. Starost o záchranné čluny přenechal na chvíli jiným a odešel na levou stranu můstku, aby se na vlastní oči přesvědčil, zda nedošlo k nějaké změně. Zjistil, že vše je stejné, jako když byl na přítomnost neznámé lodi upozorněn poprvé. Prostému oku se jevila jen jako bílé světlo na obzoru, ale při zkoumání dalekohledem zřetelně rozpoznával dvě stožárová světla. Vzdálenost odhadoval na deset mil. Loď vypadala, že je tak blízko, že by se s ní bylo možno dorozumět Morseovou lampou. Kapitán Smith souhlasil a přikázal: "Řekněte jim, ať okamžitě připlují, že se potápíme." Čtvrtý důstojník se chopil lampy a začal vysílat. V jednom okamžiku se mu zdálo, že zahlédl odpověď, ale nebyl s to rozpoznat nic přesnějšího. Nakonec došel k závěru, že se musel zmýlit, a to, co viděl, bylo jen blikání stožárového světla. Když ani na opakované signály Morseovou lampou nebylo reagováno, Boxhall navrhl kapitánu Smithovi odpálení signálních raket. To už je přinášel ze zádi na můstek kormidelník Rowe. Kapitán opět souhlasil a rozkázal, aby každých pět nebo šest minut byla vystřelena jedna raketa. Za pár vteřin z pravé strany můstku Titaniku vzlétla první. Ozvalo se ostré zasyčení, světlice se vznesla vysoko nad stožáry k hvězdami poseté obloze, explodovala a rozprskla se na množství oslnivě bílých, pomalu se snášejících částic.

Neznámá loď se zdála být tak blízko, že kapitán Smith považoval za nutné kromě vystřelování raket pokračovat i v pokusech o signalizaci Morseovou lampou. Protože Boxhall byl zaměstnán raketami, otázal se Rowa, zda umí signalizovat. Kormidelník odpověděl, že trochu ano. A tak mu kapitán přikázal, aby se snažil upoutat pozornost neznámého parníku, a odpoví-li, aby mu oznámil, že se Titanic potápí, a požádal jej, aby připravil záchranné čluny. Tak mezi odpalováním jednotlivých raket neúnavně blikala signální lampa, ale napjatě očekávaná odezva nepřicházela.

Pokud si někdo na palubě Titaniku do této chvíle ještě plně neuvědomoval, jak je situace vážná, všechny pochybnosti skončily v okamžiku, kdy se ozvala exploze a na nebi zazářilo světlo první rakety.

Je další a kromě samotného nárazu Titaniku na led zřejmě největší tragédií oné na události bohaté noci, že někdo skutečně byl tak blízko, že zoufalé signály viděl, ale nedbal jich a neučinil to, k čemu byl vyzýván. Čtvrtý důstojník Titaniku Boxhall odpálil celkem osm raket, podle obecně uznávaných zvyklostí oznamujících, že se loď nachází ve stavu nejvyššího ohrožení. Neznámá loď však na ně nereagovala.

Mezi jednou a druhou hodinou ranní 15. dubna 1912, kdy byla spuštěna většina záchranných člunů Titaniku, zaplňovaly obrovský prostor jižně od Nového Foundlandu desítky, možná stovky signálů vysílaných řadou lodí odpovídajících na zoufalé volání o pomoc znovu a znovu vyťukávané Jackem Phillipsem. Lodi příliš vzdálené na to, aby mohly s Titanikem navázat přímé spojení, byly informovány těmi, které byly blíž, a tak se okruh neustále rozšiřoval. Stanice na mysu Race předala zprávu o srážce největšího parníku na světě dál do vnitrozemí.

Od okamžiku, kdy ji na střeše obchodního domu Wanamaker v New Yorku zachytil mladý radista David Sarnoff, šířila se jako lavina po celých Spojených státech a Kanadě. Deníky radistů v radiotelegrafických kabinách mnoha nákladních i osobních parníků zaznamenávaly minutu za minutou průběh děsivé námořní tragédie:

1:00 Titanic odpovídá Olympiku a udává svoji pozici.
1:02 Titanic volá Asian a žádá o okamžitou pomoc. Asian hned
        odpovídá a zaznamenává pozici Titaniku. Je předána kapitánovi,
        který instruuje radistu, aby požádal Titanic o její opakování.
1:02 Virginian volá Titanic, ale nedostává odpověď. Mys Race žádá
        radistu Virginianu, aby oznámil svému kapitánovi, že Titanic
        narazil na ledovou horu a potřebuje okamžitou pomoc.
1:10 Titanic volá Olympic: "Srazili jsme se s ledovcem. Potápíme se
        po přídi. Připlujte, jak nejrychleji můžete." Následuje pozice.
1.10 Titanic znovu Olympiku: "Kapitán žádá, abyste připravili čluny.
        Jaká je vaše pozice?"
1:15 Baltic Caronii: "Prosím, oznamte Titaniku, že k němu plujeme."
1:20 Virginian slyší, jak mys Race informuje Titanic, že mu Virginian
        pluje na pomoc ze vzdálenosti 170 mil severně od něj.
1.25 Caronia sděluje Titaniku, že mu pluje na pomoc Baltic.
1:25 Olympic udává Titaniku svoji pozici a ptá se: "Plujete nám v jižním
        kursu vstříc?" Titanic odpovídá: "Dáváme ženy do záchranných
        člunů"
1:27 Titanic oznamuje všem: "Dáváme ženy do člunů."
1:30 Titanic opakuje Olympiku: "Cestující nastupují do člunů."
1:35 Olympic se ptá Titaniku, jaké má počasí. "Jasno a klidno,"
        odpovídá Titanic.
1:35 Baltic slyší Titanic: "Voda vniká do strojovny."
1:35 Mount Temple slyší, jak se Frankfurt ptá: "Jsou kolem vás už
        nějaké čluny?" Žádná odpověď.
1:37 Baltic sděluje Titaniku: "Spěcháme k vám."
1:40 Olympic Titaniku: "Zapaluji co nejrychleji pod všemi kotly."
1.45 Mys Race žádá Virginian: "Prosím, řekněte vašemu kapitánovi
        toto: ,Olympic pluje plnou rychlostí k Titaniku, ale jeho pozice je
        40.32 S, 61.18 Z. Vy jste Titaniku daleko blíž. Titanic již odesílá
        ženy v člunech a říká, že má klidné a jasné počasí. Olympic je
        jedinou lodí, kterou jsme slyšeli oznamovat, že pluje Titaniku na
        pomoc. Ostatní od něj musí být příliš vzdáleny.

1.45 Poslední signál Titaniku zachycený Carpathií: "Strojovna je
        zaplavena až po kotle."
1:45 Mount Temple slyší, jak Frankfurt volá Titanic. Žádná odpověď.
1:47 Caronia slyší Titanic, ale signál je tak slabý, že mu není rozumět.
1:48 Asian slyší, jak Titanic vysílá SOS. Asian Titaniku odpovídá, ale
        sám odpověď nedostává.
1:50 Caronia slyší, jak Frankfurt volá Titanic. Podle udávané pozice je
        v době vysílání prvního SOS vzdálen od Titaniku 172 mil.
1:55 Mys Race sděluje Virginianu: "Neslyšeli jsme Titanic už asi půl
        hodiny. Možná už nemá elektřinu."
2:00 Virginian slyší Titanic velmi slabě, síla jeho signálu se podstatně
        snížila.

Po zaplavení kotelny číslo 5 se v dalších čtyřech kotelnách směrem k zádi lodi topiči ze všech sil snažili udržet tlak páry, aby mohla pracovat čerpadla a aby byla zachována dodávka elektrického proudu - tma na obrovské lodi za situace, kdy na její palubě i po odplutí většiny záchranných člunů stále zůstávalo kolem osmi set cestujících, by způsobila zmatek a paniku. Mnoho z těchto mužů nemělo v době, kdy došlo ke kolizi, službu a před tím, než jim bylo nařízeno nastoupit do kotelen, zahlédli na člunové palubě přípravy ke spouštění člunů, nástup žen a dětí i to, jak první záchranné čluny odplouvaly. Bylo jim tedy jasné, že situace je mimořádně vážná, a o tom, co viděli, informovali i svoje druhy. Přesto sestoupili hluboko do podpalubí, do nejohroženějšího prostoru, a pracovali až do poslední chvíle.

Bojovali však v bitvě, ve které nakonec museli nevyhnutelně podlehnout. Vodotěsné přepážky sice obrovské tlaky vody nahromaděné v příďovém prostoru zadržovaly, ale nazelenalý živel si dokázal cestu najít. Kolem jedné hodiny 20 minut začala voda pronikat mezi ocelovými pláty podlahy kotelny číslo 4. Rychle jí přibývalo, přestože pumpy pracovaly naplno. Nezbývalo než i v této komoře uhasit ohně v topeništích a opustit ji. Jako poslední se po nouzovém žebříku vyšplhal topič Getirge Cavell, voda mu už sahala po pás. Teď se začalo s děsivou neodvratností dít to, co předvídal konstruktér Thomas Andrews: jak se při zaplavení předních komor příď lodi ponořovala, voda se přelévala přes horní okraje vodotěsných přepážek a bezprostředně ohrožovala i poslední tři komory kotelen. Dokud tam však pod kotly hořely ohně, mohly pracovat generátory a jen díky tomu i na naklánějících se palubách stále svítila světla. Statečnost a obětavost těch několika desítek topičů, kteří v nejzazších kotelnách vytrvali na svých místech do poslední chvíle, byla obdivuhodná a vyniká o to víc, když si uvědomíme, že to nebyli námořníci, ale jen tvrdě pracující dělníci, najímaní od plavby k plavbě.

Bylo několik minut po druhé hodině ranní. Titanic se naklonil na levobok a jeho příď se ponořovala stále hlouběji. Velkými kulatými okny na palubě C proudila voda a zaplavovala řady opuštěných přepychových kabin I. třídy. V prázdných salónech, jídelnách a halách stále zářily křišťálové lustry, visící nyní v podivných, nepřirozených úhlech, a tam, kde ještě před čtyřmi hodinami trávily čas v zábavě a nejlepším rozmaru stovky mužů ve smokincích a žen ve večerních toaletách, se rozhostilo ticho. Na dlouhých chodbách se jen občas ozvaly spěšné kroky některého z členů posádky nebo cestujícího směřujícího na otevřenou člunovou palubu. Loď byla tak obrovská, že i když v tuto dobu na jejích palubách ještě zůstávalo kolem osmi set cestujících a šesti set padesáti členů posádky, celé velké prostory se zdály liduprázdné. Ani na člunové palubě, která byla tím nejpřirozenějším místem pro všechny, kdo hledali záchranu, nebylo mnoho lidí - viděli jsme, jaké potíže měl Lightoller při obsazování skládacího člunu D. Stovky cestujících, především třetí třídy, ale i značný počet příslušníků posádky, měly strach opustit loď. Instinktivně se stahovali od zábradlí palub do prostor ozářených světlem, děsil je pohled na tmavou nevlídnou hladinu ledového oceánu, do poslední chvíle doufali, že se situace nějak vyřeší, že připlují lodi, které určitě spěchají Titaniku na pomoc. Většině z nich, opět zejména cestujícím třetí třídy, nikdo přesně neřekl, co mají dělat - jak jim mohli pomoct k záchraně námořníci, kteří věděli, že čluny pojmou jen část trosečníků. A tak nakonec bylo jediným východiskem buď do posledního momentu čekat na zázrak, nebo se vrhnout do ledové vody. Většina dala přednost první alternativě, a když se Titanic přední částí stále víc ponořoval, hledali záchranu na jeho zádi. A protože téměř všichni nakonec zahynuli, je jen málo známo o tom, co se v těchto prostorách dělo poslední minuty před tím, než loď zmizela pod hladinou.

Ve 2 hodiny 10 minut nahlédl jeden ze stevardů do kuřáckého salónu I. třídy na palubě A. Ve velké nádherně vybavené místnosti stál osamělý Thomas Andrews, ruce zkříženy na prsou, s pohledem upřeným do prázdna. Na hracím stolku ležela jeho záchranná vesta. Stevard, který jako všichni členové posádky slavného konstruktéra znal a vážil si ho, k němu přistoupil a ve snaze přimět jej alespoň k pokusu o záchranu pravil: "Pane Andrewsi, ani to nezkusíte?" Thomas Andrews však v posledních dvou hodinách již všechnu svoji energii vydal a zkáza Titaniku, jeho nejslavnější lodi, jej zcela zlomila. Neodpověděl, ani se nepohnul. Stevard tiše odešel.