S příjezdem Carpathie měli plno starostí i newyorský starosta a šéf policie. Už v odpoledních hodinách uzavřely policejní kordóny ulice vedoucí k přístavišti lodí Cunardu a oblast nábřeží, kde měli z Carpathie vystupovat trosečníci, byla zahrazena zátarasy. Do tohoto prostoru byly soustředěny značné policejní síly včetně jízdních policistů a detektivů v civilu. Celé město New York žilo v těchto hodinách očekáváním brzkého příjezdu lodi s několika sty trosečníky. Instituce i soukromé osoby nabízely pomoc. Irské, italské, židovské, německé a švédské přistěhovalecké společnosti nabídly ubytovací prostory, město New York poskytlo 700 lůžek, YMCA a Armáda spásy další. Obchodní dům Gimbel dal k dočasnému ubytování trosečníků k dispozici 200 míst. Celkem bylo před příjezdem Carpathie zajištěno ubytování pro více než 5 000 lidí, což daleko přesahovalo skutečné potřeby. Každá nemocnice ve městě se připravila k přijetí těch, kteří budou potřebovat lékařskou péči, léky a potraviny nabídl i Červený kříž. Současně přicházely peněžní příspěvky pro cestující III. třídy, které katastrofa připravila o všechen majetek. Organizování sbírky se ujala manželka multimilionáře Vanderbildta a značnou částku shromáždila od členů newyorské burzy. Vincent Astor přispěl 10 000 dolarů, Andrew Carnegie 5 000, John Rockefeller 2 500 dolarů. Známá postava newyorského divadelního světa George M. Cohan vybral mezi svými kolegy téměř 9 000 dolarů a trosečníkům z Titaniku měl být předán i výtěžek zvláštního sobotního představení jednoho z broadwayských divadel. Přidali se i sportovci, prezident fotbalového klubu New York Giants oznámil, že zisk z nedělního exhibičního utkání půjde na stejný účel. Vedení pensylvánských železnic nabídlo, že všechny trosečníky cestující do Filadelfie a dál na západ přepraví na svoje náklady.

Připlutí Carpathie do New Yorku
 

Už od šesté hodiny večerní se začaly v přístavu soustřeďovat davy lidí. Ve stejnou dobu se u vjezdu do newyorského zálivu shromáždilo na padesát plavidel najatých různými novinami a všechna byla přeplněna reportéry a fotografy. Na palubě velkého vlečného parníku vyplul Carpathii vstříc i newyorský starosta se svým doprovodem.

Ale začalo se prudce zhoršovat počasí, zvedal se silný vítr, od moře přicházely vysoké vlny a chuchvalce mlhy. Za této situace se asi v 8 hodin a 30 minut vynořil ze tmy a mlhy velký stín. Carpathia. V tom okamžiku se rozezněly všechny sirény, klaksony a zvony na lodích u vjezdu do přístavu i v samotném přístavu. Carpathia zpomalila, až zastavila úplně, aby vzala na palubu lodivoda. Okamžitě ji obklopila malá plavidla s reportéry oznamujícími velkými cedulemi, z jakých jsou novin. Všichni žádali, aby mohli vstoupit na palubu a hovořit s trosečníky. Kapitán Rostron byl ale rozhodnut, že to nepřipustí. Ve svých vzpomínkách napsal: "Ohled na zachráněné musel být respektován na prvním místě. Nechat je interviewovat tucty mladých zvídavých novinářů dychtivých získat ty nejsenzačnější podrobnosti by je nanejvýš rozrušilo a přimělo prožívat vše znovu."

Připlutí Carpathie do New Yorku 

Kapitán Rostron se však dostal do poněkud delikátní situace v souvislosti s příchodem lodivoda. I na jeho člunu se nacházelo několik reportérů a lodivod volal na Rostrona, zda mohou spolu s ním na palubu. Protože byl kapitánův starý přítel, bylo těžké mu stroze odmítnout. Rostron tedy předstíral, že nerozumí. Lodivod žádost opakoval a kapitán hrál svou hru dál. To ovšem už bylo jasné, že se vytáčí, a lodivod pochopil.

Když začal vystupovat po spuštěném provazovém žebříku, reportéři se samozřejmě tlačili za ním. Třetí důstojník Carpathie Rees, který žebřík hlídal, musel nejneodbytnějšího z nich dokonce uhodit, aby mu zabránil vyšplhat nahoru. Přesto všechno se jeden z reportérů přece jen na palubu Carpathie dostal. Kapitán Rostron jej dal předvést na můstek, kde mu vysvětlil, proč nedovolí, aby hovořil s trosečníky. Když dal novinář čestné slovo, že se o to nebude pokoušet, nechal jej na můstku. Později Rostron prohlásil, že to byl čestný člověk a dané slovo neporušil.

Připlutí Carpathie do New Yorku 

Po této epizodě se Carpathia dala znovu do pohybu. Jak míjela Sochu svobody, z přilehlého nábřeží ji sledovalo na 10 000 lidí a dál u přístaviště společnosti Cunard jich bylo namačkáno více než 30 000. Vřava nastala, když na horní palubě přistoupili k zábradlí první za zachráněných cestujících Titaniku. Jakmile je reportéři na člunech, remorkérech a jachtách, které stále loď obklopovaly, rozpoznali, tmou prošlehly desítky magnéziových blesků a novináři se překřikovali ve snaze upoutat jejich pozornost a přimět je, aby odpovídali na otázky. Když se u zábradlí objevila skupina příslušníků posádky Titaniku, reportéři na ně mávali padesátidolarovými bankovkami a vyzývali je, aby skočili na hladinu, že je vyloví. Nikdo se však nedal zlákat.

Shromážděné zástupy očekávaly, že Carpathia zamíří k přístavišti Cunardu, k překvapení všech však pokračovala zálivem nahoru k přístavišti rejdařství White Star Line a tam zastavila. V tu chvíli se spustil déšť, burácel hrom a blesky křižovaly oblohu. V jejich světle lidé na doprovodných lodích a na nábřeží viděli, že Carpathia spouští záchranné čluny. Byly to čluny Titaniku, které posbírala na místě katastrofy a před zakotvením je bylo třeba odstranit z paluby, aby nepřekážely manipulaci s úvaznými lany. Každý z nich nyní obsluhovali dva ze zachráněných námořníků Titaniku. Těchto třináct člunů představovalo vše, co zbylo z největší a nejdokonalejší lodi své doby.

Když byl poslední člun uvázán k přístavní hrázi, Carpathia se pomalu obrátila a vrátila tam, kde čekaly desetitisícové davy. V 9 hodin 35 minut ji silná ocelová lana připoutala k molu. Po spuštění můstků začali první lidé scházet na nábřeží. Další zklamání: nebyli to tolik vyhlížení trosečníci, ale cestující Carpathie. Až když všichni z lodi odešli, objevila se na schůdcích žena, která se na první pohled lišila od dobře oblečených a upravených cestujících Carpathie. Byla prostovlasá, udělala pár kroků a zmateně se zastavila při pohledu na tisíce tváří, které se k ní obrátily. Tady už nemohlo dojít k omylu - palubu Carpathie opouštěl první ze 706 trosečníků, kteří přežili největší námořní katastrofu všech dob. Za ní následovali v rychlém sledu další, podle toho, kterou třídou cestovali; cestující I. třídy odcházeli nejdříve. Na ně většinou čekaly automobily, které je rychle odvážely z dosahu dorážejících reportérů a z obklíčení zvídavého davu.

Pak opouštěli Carpathii cestující II. třídy Titaniku. I většina z nich byla očekávána a o ty, které nikdo nepřišel přivítat, bylo promptně postaráno. Jednou z nich byla paní O. Beckerová, která se zachránila se třemi dětmi. Před tím, než mohla odejet do rodného Ohia, jí bylo zdarma poskytnuto ubytování v předním newyorském hotelu.

Cestující III. třídy odcházeli z Carpathie poslední. Ministr Charles Nagel instruoval přistěhovalecké úřady, aby v tomto, zcela mimořádném případě upustily od obvyklých složitých a mnohdy i ponižujících procedur. Ti, na které čekali příbuzní nebo přátelé, mohli odejít hned, u ostatních sedm zvlášť určených přistěhovaleckých inspektorů vyřídilo formality přímo na palubě Carpathie a pak byli předáni do péče charitativních organizací.

Jakmile se objevili první trosečníci, rychlým krokem přistoupil ke kordonu policistů strážících vstup na molo senátor William Alden Smith následován skupinou dalších pěti mužů. Prokázal se a spolu s doprovodem vystoupil na palubu Carpathie. U palubních důstojníků se informoval, kde se nachází Bruce Ismay, a za okamžik již klepal na dveře kabiny lodního lékaře, přestože byly označeny upozorněním "Prosím, neklepat". Otevřel vysoký robustní muž, který se představil jako Phillip A. S. Franklin, viceprezident trastu IMM. Na Smithovu žádost, aby mohl vidět Ismaye, Franklin odpověděl, že generální ředitel je příliš nemocen na to, aby mohl s někým hovořit. Smith pravil: "Lituji, ale musím se sám přesvědčit" S těmito slovy vstoupil do kabiny následován senátorem Newlandsem a generálem Uhlerem. Za půl hodiny nato, když Smith Carpathii opouštěl, obklopil jej houf reportérů a všichni chtěli vědět, o čem s Ismayem jednal a s jakým výsledkem. "Rozhovor s panem Ismayem byl velmi otevřený a zdvořilý," informoval je senátor. "Pan Ismay se zítra odpoledne spolu se čtyřmi zachráněnými důstojníky Titaniku dostaví do hotelu Waldorf-Astoria k výslechu před vyšetřovacím podvýborem." Jeden z novinářů se zeptal: "Co se stane potom, pane senátore?" Smith odpověděl: "Další postup podvýboru bude stanoven podle výsledku zítřejšího jednání." "Očekáváte, že vyšetřování bude probíhat za obtížných podmínek?" zněla další otázka. Na to senátor pravil: "Neshledal jsem na straně představitelů White Star Line snahu činit nám potíže, naopak spíš ochotu pomoci nám." Poté se senátor W. A. Smith se svými průvodci odebral do hotelu WaldorfAstoria.

Ještě dvěma mužům se onen večer podařilo vstoupit na palubu Carpathie. První byl tmavovlasý štíhlý Ital Guglielmo Marconi, jehož vynálezu vděčilo sedm set trosečníků za záchranu svých životů. Druhý byl reportér listu The New York Times Jim Speers a dostal se na loď díky tomu, že jej slavný vynálezce představil jako svého přítele. Členové posádky je oba zavedli k radiotelegrafické místnosti, kde Harold Bride, mladší radista Titaniku, stále ještě s ovázanýma nohama, seděl u vysílačky a odesílal nashromážděné vzkazy. Byl tak zabrán do práce, že si ani nepovšiml, že se za ním otevřely dveře a někdo vstoupil. Marconi jej chvíli beze slova sledoval, pak mu položil ruku na rameno a pravil: "Ted už to, chlapče, snad ani nemá smysl." Bride otočil bledou a ztrhanou tvář s únavou zarudlýma očima. Vynálezce jej uchopil za ruku a silně mu ji stiskl. "Pane Marconi," řekl bezvýrazným hlasem Bride, "Phillips je mrtev. Zahynul."

Policistům u přístaviště se jen s největším úsilím podařilo udržovat pod kontrolou shromážděný dav. Zpočátku museli užít i tvrdých opatření, koňmi zatlačovali dopředu se deroucí houfy a stejně rozhodně jako s muži zacházeli i s hysterickými ženami. Když scházeli z paluby Carpathie trosečníci, ozývalo se hlasité volání vyjadřující radost těch, kteří poznávali své blízké. Jak ale minuty uplývaly a zástup zachráněných řídnul, převládaly výkřiky zklamání a beznaděje. Mnoha čekajícím příjezd Carpathie přinesl jen tragickou jistotu, že jejich rodinní příslušníci nebo přátelé již nejsou mezi živými. Docházelo k srdceryvným scénám, zejména, když se plačící ženy marně ptaly trosečníků na své bratry, snoubence, manžely a syny a dotazovaní se v rozpacích odvraceli a neodpovídali. Řada lidí zůstávala i poté, co poslední ze zachráněných cestujících a členů posádky Titaniku opustil přístaviště. Každého, kdo byl ochoten naslouchat, přesvědčovali, že další lidé se ještě mohli zachránit na plujících troskách, na ledovcích nebo je mohly nalézt lodi, které se dosud neozvaly. A zasvěcení neměli odvahu jim brát poslední naději, i když věděli, že je zcela nereálná. Až nad ránem se nábřeží vyprázdnilo.

Z kapitána Rostrona a celé posádky Carpathie spadla po vyložení trosečníků obrovská odpovědnost. Svoji práci vykonali obdivuhodným způsobem, zasluhujícím veškeré uznání, a teď bylo třeba zabývat se vlastními záležitostmi: doplnit zásoby uhlí, pitné vody, potravin a z jiné, opodál kotvící lodi Cunardu převzít lůžkoviny, deky a další vybavení k nahrazení toho, co bylo poskytnuto trosečníkům z Titaniku. Pak měla Carpathia pokračovat v tak dramaticky přerušené plavbě do Středomoří.

Davy lidí čekající příjezd Carpathie

Připlutí Carpathie do New Yorku

Připlutí Carpathie do New Yorku

Připlutí Carpathie do New Yorku

Připlutí Carpathie do New Yorku

Carpathia v newyorském přístavu

V přístavu

V přístavu

Mladší radista Titaniku H. Bride je s omrzlýma nohama snášen v New Yorku z paluby Carpathie

Vystupování trosečníků

Někteří ze zachráněných příslušníků posádky Titaniku
V první řadě zleva: Ernest Archer; Frederick Fleet; Walter Perkis; George Symons; Frederick Clench

Záchranné čluny Titaniku, které Carpathia přivezla do New Yorku

Další záchranné čluny

Důstojníci Carpathie po katastrofě

Důstojníci Carpathie po katastrofě