Opary nebo lehké mlhy nebyly nic neobvyklého v oblastech plujícího ledu, ale často bylo velmi obtížné je v noci rozpoznat. I sebelehčí mlha znamenala podstatné snížení naděje na včasné zpozorování plujícího ledovce - a v noci to bylo ještě horší.

Ručičky na hodinách na můstku ukazovaly 11 hodin 39 minut. Dva muži hlídky Fleet a Lee dál obhlíželi z předního stožáru zamlžený horizont; vypadalo to, že mlha houstne, byla stále výraznější. Náhle Fleet zahlédl přímo před přídí lodi něco ještě tmavšího než potemnělou hladinu oceánu. Jednu nebo dvě vteřiny temný stín upřeně sledoval, zdálo se mu, že se blíží a zvětšuje. "Před námi je led," vzkřikl, nato uchopil provaz zvonce umístěného ve vraním hnízdě a třikrát jím trhnul, tři údery byly signálem oznamujícím, že před lodí je nějaký předmět. Současně sáhl po telefonu spojujícím vraní hnízdo s můstkem. Šestý důstojník J. P. Moody se ohlásil téměř okamžitě. "Led přímo před námi," vykřikl Fleet. "Děkuji," odpověděl Moody - jeho zdvořilá odpověď se stala součástí legendy zavěsil a obrátil se ke strážnímu důstojníkovi Murdochovi, který přibíhal z pravé strany můstku vyburcován údery zvonu.

Murdoch skočil k telegrafu a signalizoval do strojovny rozkaz k zastavení a vzápětí vykřikl na kormidelníka: "Docela vpravo!" Prakticky ve stejném okamžiku dal strojovně další rozkaz: "Plnou silou zpět!" Podle terminologie platné v roce 1912 příkaz "Docela vpravo!" znamenal obrácení zádi lodi doprava a přídě doleva. Kormidelník Robert Hitchens okamžitě uposlechl a opřel se plnou váhou o paprskové rukojeti kormidelního kola a bleskurychle jimi otáčel proti směru hodinových ručiček, až ucítil, jak se kolo zastavilo v krajní poloze. Šestý důstojník Moody hlásil Murdochovi: "Kormidlo docela na stranu, pane!" Murdoch zatím stáhl páku uvádějící v chod elektrické zařízení uzavírající vodotěsné dveře v přepážkách kotelen a strojoven. Hned nato rozkázal kormidelníkovi: "Docela vlevo!" Kormidelní kolo se v mžiku začalo otáčet na druhou stranu.

Ve vraním hnízdě nyní pohybu neschopný Frederick Fleet fascinovaně zíral na tmavou zvětšující se siluetu. Setrvačností hnaný Titanic směřoval vysokou rychlostí stále vpřed a trvalo celou věčnost, než se jeho příď začala pomalu obracet doleva. Masa ledu se nezadržitelně přibližovala z pravoboku a čněla nad palubou příďové nástavby. V poslední vteřině minula příď a sklouzla podél lodního boku, oběma mužům ve vraním hnízdě se už už zdálo, že se Titaniku podaří ledové hoře o vlas vyhnout. Příď již byla obrácená o dvaadvacet stupňů doleva, když se loď lehce otřásla a zezdola, z pravé strany mohutného trupu, se ozval skřípavý zvuk. Fleet později vypověděl, že ve vraním hnízdě otřes vůbec nepocítili, pouze zaslechli slabé skřípění. Proto se on i Lee domnívali, že Titanic se o led jen otřel.

Pravda však byla jiná a tragická. Srážku prakticky nebylo možno odvrátit. Pozdější pokusy prováděné s Olympikem prokázaly, že je třeba asi 37 vteřin, než dojde k takové změně kursu, jaké dosáhl Titanic v okamžiku nárazu, to jest o dva dílce kompasu neboli 22 stupňů. Za tu dobu loď plující rychlostí kolem 21 uzlů urazí asi 430 metrů, a vezmeme-li v úvahu několik vteřin potřebných k vydání rozkazu ke změně kursu, může konečná vzdálenost být 460 metrů. A to byla se vší pravděpodobností vzdálenost ledové hory od Titaniku ve chvíli, kdy ji Frederick Fleet zpozoroval a podal hlášení na můstek. Při londýnském vyšetřování katastrofy bylo konstatováno, že ledovec roztrhl dno lodi na pravoboku asi tři metry nad kýlem a způsobil sto metrů dlouhou trhlinu táhnoucí se od příďového kolizního prostoru přes první, druhý a třetí nákladový prostor a přes kotelny číslo 6 a 5. Vzhledem k rychlosti lodi překonat sto metrů si vyžádalo čas necelých deseti vteřin a to stačilo k tomu, aby byl vyřčen neodvolatelný rozsudek smrti nad největším a nejkrásnějším parníkem na světě.

Zhruba ve stejnou dobu, kdy lodní šrouby opět zabraly, čtvrtý důstojník Boxhall spěchal do podpalubí v přední části lodi, aby zjistil, co se vlastně stalo. Nesestoupil ale tak hluboko aby zjistil poškození.

V kormidelně kapitán pohlédl na inklinoměr, malý přístroj podobný hodinám umístěný před kompasem, který ukazuje naklonění lodi, a uviděl, že Titanic se nachýlil pět stupňů na pravou stranu. Kormidelník Hitchens jej v tu chvíli slyšel zamumlat: "Ach, můj Bože!" Znepokojený kapitán vyslal Boxhalla znovu do podpalubí vyhledat lodního tesaře J. Hutchinsona a předat mu příkaz, aby zjistil škodu a podal hlášení. Boxhall potkal tesaře na půl cestě. Hutchinson se vzrušeným výrazem v obličeji pravil: "Nabíráme vodu. Kde je kapitán?" "Na můstku," odpověděl Boxhall. Lodní tesař se beze slova obrátil a utíkal na můstek. Boxhall pokračoval dál do podpalubí a na konci schodiště se téměř srazil s Iagem Smithem. Skladiště pošty se plní vodou" Boxhall též poslal rozrušeného muže na můstek s tím, že on sám se půjde dolů přesvědčit. Došel až na palubu G k poklopu uzavírajícímu palubní průlez k prostornému skladišti přepravované pošty. Slyšel hukot připomínající tok horské bystřiny a už jen asi půl metru zbývalo mezi stoupající vodou a stropem skladiště. V tomto okamžiku si čtvrtý důstojník poprvé naplno uvědomil, jak je situace vážná. Okamžitě se vrátil na můstek a informoval o tom kapitána.

Kapitán Smith se zatím snažil získat přesnější obraz o situaci lodi. Jak minuty ubíhaly, přicházela další a další hlášení a všechna alarmující. Když na můstek přispěchal vrchní důstojník H. F. Wilde, otázal se kapitána, zda si myslí, že poškození je vážné. Dostalo se mu odpovědi: "Určitě. Obávám se, že je víc než vážné" Otřes lodi při nárazu na led vzbudil i generálního ředitele White Star Line a prezidenta trastu IMM Josepha Bruce Ismaye. Chvíli zůstal ležet na lůžku a snažil se uvědomit si, co se mohlo přihodit. Nakonec oblečen jen v pyžamu vyšel na chodbu, kde našel stevarda. "Co se stalo?" otázal se jej. "Nevím, pane," odpověděl stevard. Ismay se vrátil do kabiny, oblékl si kabát, obul trepky a vydal se na můstek. Když mu kapitán sdělil, že loď narazila na ledovou horu, Ismay položil stejnou otázku jako krátce před ním vrchní důstojník a opět musel kapitán Smith přiznat, že se obává, že poškození lodi je velmi vážné. Při návratu do svého apartmá se generální ředitel setkal na schodišti s vrchním strojníkem Josephem Bellem, který právě spěchal na můstek. I jeho se Ismay zeptal, jestli je loď vážně poškozena. Bell odpověděl, že si myslí, že ano, ale že doufá, že čerpadla budou s to stoupání vody v podpalubí zastavit.

Kapitán se spolu s lodním konstruktérem vydali do podpalubí. Aby nevyvolávali pozornost cestujících, kteří vyhlíželi ze svých kabin, tak šli po schodišti vyhrazeném posádce. Spletí chodeb došli ke skladu pošty a sálu pro míčové hry, které již byly zaplaveny. Zjistili, že voda vniká do šesti vodotěsných komor. V některých z nich již dosahovala výšky více než šesti metrů a stále přibývala navzdory naplno pracujícím čerpadlům. Thomas Andrews si okamžitě uvědomil, co hrozí: protože přepážky oddělující šestnáct komor, na které bylo podpalubí Titaniku rozděleno, nebyly vodotěsně napojeny na paluby, k nimž dosahovaly, jakmile bude přední komora zaplněna, voda se horem přelije do následující komory, poté do další a další a tak bude postupně zaplavováno celé podpalubí. Tento proces se ještě urychlí úměrně tomu, jak se tisíci tunami mořské vody zatížená příď bude naklánět a víc a víc se ponořovat. Andrews pochopil, že Titanic je odsouzen k neodvratné záhubě. Musel proto kapitánovi sdělit, že podle jeho odhadu se loď udrží na hladině asi půldruhé hodiny a že je nutno okamžitě připravit ke spuštění záchranné čluny. Na můstek se vraceli halou na palubě A, kde se již shromáždil větší počet znepokojených cestujících. Všichni se snažili z tváří obou mužů vyčíst, jaká je situace, ale kapitán ani Andrews nedali ani hnutím svalu znát, jak jimi otřáslo to, co právě viděli, a k jakému závěru došli.

"Ano, zřejmě," odpověděl druhý důstojník Ještě jednou pohlédl na můstek, kde stál kapitán Smith, a protože nic nenaznačovalo mimořádnost situace a na palubě bylo velmi chladno, vrátil se do své kabiny. Pátý důstojník H. G. Lowe se vůbec neprobudil a spal dál zachumlaný do přikrývek.

Se zpožděním se objevil na palubě i pátý důstojník Harold Godfrey Lowe, kterého ani náraz ani skřípot ledu drhnoucího o trup ani zastavení strojů neprobudily.

Na palubu C spadlo z ledovce drhnoucího se o bok lodi velké množství ledové tříště. Cestujících třetí třídy vyšli po kolizi zjistit, co se stalo a pak si s pokřikem hráli s většími kusy ledu fotbal nebo je po sobě házeli.

Necelých deset minut po katastrofě Frederick Barrett vylezl po únikovém žebříku nad vodotěsnou přepážkou a přešel k průlezu vedoucímu do kotelny číslo 6. Tam sestoupil po žebříku jen o několik příček, ale dál už se neodvážil. Pod sebou slyšel hukot vody a pronikavý sykot, jak zalévala rozžhavené uhlí v topeništích. Celou kotelnu zahalovala pára, takže Barrett toho moc neviděl, ale odhadoval, že voda již vystoupila do výše nejméně dvou a půl metru, dosahovala do poloviny výšky kotlů. Otřesený Barrett už ani víc vidět nechtěl a vrátil se do kotelny číslo 5. Tam se zatím druhý strojník Hesketh pokoušel obnovit pořádek. Po podlaze se sice přelévala voda, ale strojníci Harvey a Wilson již stačili uvést v chod čerpadla, a tak se prozatím dařilo přítok vody držet pod kontrolou.