Novinky
Vznik
Stavba
Cestující
Posádka
Plavba
Šetření
Vrak
Film
Média
Autor

Kniha

Fórum




 

Titanic zmizel v hlubinách, ale teprve teď tragédie oné noci vyvrcholila nepopsatelnými hrůzami, odehrávající se na hladině pokryté množstvím všemožných trosek, mezi kterými bojovaly o život stovky mužů a žen a dětí. Byl to marný boj, jak minuty ubíhaly, všichni tito nešťastníci pomalu ztráceli v mrazivé vodě síly, ledový chlad prostupoval jejich těla a jeden za druhým umírali.

Plukovník Gracie, křečovitě se držící převráceného skládacího člunu, byl jedním z těch, kdo ve svých vzpomínkách vydali autentické svědectví. Napsal: "Srdcervoucí výkřiky smrti z více než tisíce hrdel, nářek a steny trpících, kvílení vyděšených a strašlivé lapání po dechu těch, kteří se topili, nezapomene nikdo z nás do konce svých dnů. Mučivé volání o pomoc a volání Boha se k nám neslo nad černými vodami celou následující hodinu, ale jak čas uplýval, bylo slabší a slabší, až zmlklo úplně."

Vzpomínky na toto srdceryvné a zoufalé volání o pomoc zanechaly u mnoha trosečníků trvalé následky na zdraví a některým i zkrátily život. I tak tvrdý muž jako byl druhý důstojník Titaniku Lightoller, který sám prošel mnoha dramatickými situacemi a nejednou byl v nebezpečí života, dlouho potom, když psal svoje paměti, přiznal, že se vždy snažil nepřipomínat si ten strašlivý křik a prohlásil, že si je jist, že někteří z těch, kdo jej slyšeli, by stále ještě byli naživu, kdyby se jim podařilo vzpomínku na ty hrůzné okamžiky vymazat z paměti.

Víme, že kapitán Smith opakovaně megafonem vyzýval velitele spuštěných záchranných člunů, aby zůstali lodi nablízku: chtěl, aby pokud bude v člunech ještě místo, vzali další trosečníky. Tento příkaz nebyl respektován. Čluny se vzdalovaly od Titaniku jednak z obavy, že je může stáhnout pod hladinu mohutný vír, který vznikne po, potopení lodi, jednak z obavy, že při explozi kotlů je mohou zasáhnout létající trosky. Tak se stalo, že už když první lidé začali skákat z palub do vody - zpočátku to byli jen jednotlivci - jen pár se jich dostalo na nejbližší čluny, ostatní byly příliš vzdáleny. Když potom v posledních kritických minutách opustily loď stovky lidí najednou a hladinu pokryli smrtelným strachem vyděšení nešťastníci, osádky člunů se z obavy o vlastní životy strachovaly přiblížit se k této zmítající se mase.

Toto rozhodnutí bylo a je do dnešních dnů ve většině prací pojednávajících o tragédii Titaniku podrobně rozebíráno a hodnoceno. Závěry se různí. Někteří autoři je pokládají za jedině možné, i když drastické, jiní velitelům záchranných člunů vytýkají nedostatek rozhodnosti a smyslu pro povinnost. Po zvážení všech okolností lze asi odpovědně prohlásit, že alespoň v případech, kdy byly čluny poloprázdné - například v člunu číslo 7 bylo 27 lidí, v člunu číslo 6 28 lidí, v člunu číslo 8 39 lidí (podle amerických pramenů jen 28), v kutru číslo 1 12 lidí a v kutru číslo 2 26 lidí (přitom šlo o dřevěné čluny s kapacitou 65 osob a kutry s kapacitou 40 osob) - se měli o záchranu topících se nešťastníků pokusit. Jediný organizovaný pokus v tomto směru učinil pátý důstojník Lowe, a i když se rozhodl hodně pozdě, několik trosečníků přesto zachránil.

Třetí důstojník Pitman chtěl poskytnout nešťastníkům v ledové vodě pomoc, ale ženy jej nutily, aby to nedělal. Téměř všichni měli námitky. Byli jsme vzdáleni asi 300 metrů. Stevard H. S. Etches: "Pan Pitman potom přikázal veslovat zpátky k místu potopení lodi. Ženy začaly protestovat. Když jsem se chopil vesla, dvě ženy sedící přede mnou pravily: "Požádejte důstojníka, ať se nevrací. Proč máme všichni ztratit životy při zbytečném pokusu zachránit ostatní z lodi?"

Tak čluny číslo 5 a 7, které měly dohromady místo pro zhruba dalších šedesát lidí, zůstaly až do rána se složenými vesly bez pohybu na jednom místě.

Úplně opačná byla situace v záchranném člunu číslo 6, kterému velel třicetiletý kormidelník Robert Hitchens. Tam se ženy chovaly velmi statečně. Situace vypadala takto:
"Ozval se signál důstojníka - zapískání - vyzývající nás, abychom se vrátili k lodi, ale kormidelník nám přikázal přestat veslovat. Všichni jsme měli za to, že bychom se měli vrátit, ale kormidelník řekl: "Ne, my se k lodi nevrátíme, jde o naše životy, ne o jejich." Ženy proti tomu protestovaly. Já jsem jej požádal, aby nám pomohl s veslováním, a kormidlovat člun nechal některou z žen, protože byla perfektně klidná noc a nebylo k tomu třeba žádné zkušenosti. Odmítl a řekl mi, že člunu velí on a já jsem tam proto, abych vesloval. Pak se mu zdálo, že vidí světlo. Já jsem v životě hodně jachtařil, jachtu jsem měl šest let. Také jsem viděl záblesk. Kormidelník se domníval, že to může být nějaký člun, možná i bóje, a volal na sousední člun a ptal se jich, zda nevědí, jestli jsou kolem nějaké bóje. To mě šokovalo, protože to bylo zcela absurdní.

Slyšel jsem něco, co vypadalo jako jeden, dva, nebo tři dunivé zvuky a potom světla na lodi zhasla. Následoval strašlivý křik a volání o pomoc - úpění a výkřiky. Otřáslo to všemi ženami v člunu, jejichž manželé byli mezi těmi ve vodě. Nějakou dobu to trvalo a postupně sláblo. Zpočátku bylo strašné tomu naslouchat. Když se to stalo, museli jsme být vzdáleni devět set metrů. Na veslování jsme byli jen dva, člun byl těžký, s mnoha lidmi v něm, myslím, že jsme se příliš daleko nedostali. Některé ženy na kormidelníka naléhaly, abychom se vrátili. Řekl, že je zbytečné se vracet, že je tam pouze "spousta ztuhlých". Žen se to velmi dotklo."

Taktéž i Frederick Fleet ve své výpovědi potvrdil, že všechny ženy žádaly, aby se člun vrátil k místu, kde se Titanic potopil. Hitchens to ovšem nedovolil.

Krátce nato Hitchens uviděl nablízku člun číslo 16 a volal na něj, aby se přiblížil. Po dalším Hitchensově pokřikování člun číslo 16 skutečně připlul a Hitchens dal hned příkaz, aby byly oba čluny svázány lanem, což se stalo. Poté přikázal, aby byla složena vesla a čluny zůstaly v klidu. V člunu číslo 16 stál na příčné lavici muž oblečený pouze v bílém pyžamu. Zdál se být úplně ztuhlý zimou a paní Brownová na něj zavolala, aby raději vesloval a rozproudil si krev. To ovšem vyvolalo velkou nelibost kormidelníka Hitchense, která se ještě zvýšila, když paní Brownová a další začali pociťovat nepříjemný chlad vanoucí z ledového pole a dožadovali se, aby mohli pokračovat ve veslování a tím se zahřáli. Protože v člunu 16 bylo několik mužů, někdo z člunu číslo 6 zavolal: "Určitě můžete postrádat nějakého muže, když jich tam máte tolik!" Nato přeskočil do člunu číslo 6 topič, stále ještě pokrytý uhelným prachem a třesoucí se zimou. Protože byl oblečen jen v slabém tričku, paní Brownová jej omotala svou sobolí štólou, podala mu veslo a požádala jiného muže, aby oba čluny od sebe odvázal. Kormidelník Hitchens spustil kravál a bylo zřejmé, že se zvedá, aby tomu zabránil. Trpělivost rozhodné Molly Brownové však už byla vyčerpána. Vykřikla na Hitchense, že pokud se hne, bude vyhozen z člunu. Někdo jí položil ruku na rameno, aby ji uklidnil, ale jak později vyprávěla s jistou dávkou jí vlastního humoru, nebylo toho třeba, protože věděla, že kormidelník je tak ochromen strachy, že stačilo, aby se k němu přiblížila, a určitě by spadl do vody hrůzou sám. Hitchensovo odsouzeníhodné chování v té době dosáhlo vrcholu. Vsugeroval si obavu, že jakýkoliv pohyb uvolní vypouštěcí zátku ze dna a člun zaplaví voda. Začal urážlivě pokřikovat, konkrétně na paní Meyerovou, cestující I. třídy, která nastoupila do člunu až po dlouhém přesvědčování a jejíž manžel zůstal na Titaniku. Topič, který přišel z člunu číslo 16, na to reagoval tím, že jej ostře upozornil, zda ví, že mluví s dámou. Od té chvíle Hitchens konečně zmlkl a vesla opět zabrala.

Po spuštění záchranného člunu číslo 3 se nikdo z jeho osazenstva - šlo téměř výlučně o cestující první třídy - nechtěl příliš vzdalovat od Titaniku: všichni se cítili poblíž obrovité lodi bezpečnější, nevěřili, že by se mohla potopit, domnívali se, že nebezpečí není tak vážné a že se nakonec vrátí zpět na palubu. Ale jak ubíhal čas, kontury lodi jako by se zmenšovaly, světla mizela a příď se ztrácela pod vodou. Teprve teď se veslaři opřeli do vesel a trosečníci byli vyzváni, aby pod lavicemi a ve všech koutech hledali svítilnu. Nikde nebyla, stejně tak chyběla voda, alkohol, suchary, v člunu nebylo nic, čím by se mohli udržet naživu v případě, kdyby měli dlouhou dobu zůstat bez pomoci na hladině oceánu. Ve vybavení záchranných člunů potravinami, nápoji i dalšími nezbytnými věcmi jako kompasy, svítilnami, signálními raketami, byla situace katastrofální. Žádný člun neměl být spuštěn bez tohoto vybavení. Přesto většina z nich opouštěla loď, aniž byly opatřeny základními prostředky k přežití. Ani muži v člunu číslo 3, přestože v něm podle britských pramenů bylo 15 členů posádky, neuměli zacházet se záchranným člunem a neznali navigaci. Nic nevěděli o postavení hvězd, ani dva z nich nebyli schopni koordinovaně veslovat, dvě vesla dokonce brzy ztratili, a protože nedokázali manévrovat, nezbylo jim než je nechat uplavat. Přitom všichni - ve všech záchranných člunech - měli obrovské štěstí, že oceán byl klidný. Co by se stalo při silnějším větru a vlnobití, si raději nikdo ani nepředstavoval.

V místech, kde se potápěl Titanic, už bylo vidět jen jedno světlo - bezmocnou svítilnu upevněnou na stožáru. Jinak vše zahalovala tma a proti hvězdné obloze se rýsovala zvedající se záď. Pak přišel strašlivý nářek topících se lidí.

V mnoha případech byli cestující nanejvýš nespokojeni s jednáním a námořnickou nezkušeností členů posádky, s nimiž se ocitli v záchranných člunech. Slova tvrdé kritiky byla později pronášena v rozhovorech s novináři, objevovala se v písemných vzpomínkách a zejména v podrobných výpovědích učiněných v New Yorku před vyšetřovacím podvýborem senátora Smithe.

  Děti zachráněné na jednom ze člunů.
Děti
 


TITANIC World
Copyright © 1999-2008 Zdeněk Marášek
Všechna práva vyhrazena