Ráno 12. dubna se narůžovělý sluneční kotouč vyhoupl nad vzdálený obzor, zvolna vystupoval na oblohu a jeho paprsky ozářily nekonečnou nazelenalou vodní pláň. Téměř nehybná hladina klidného oceánu se prostírala kam až oko dohlédlo, jen za zádí lodi zůstávala široká stopa bílé pěny, rozvířená neúnavně se otáčejícími šrouby. Už v tuto časnou hodinu se na horních palubách opíraly o zábradlí skupinky cestujících, kteří si přivstali, aby mohli sledovat úchvatnou podívanou. Většina z nich se plavila přes oceán poprvé a cesta na obrovitém parníku jim každou hodinu přinášela dosud nepoznané a vzrušující zážitky.

Objevili se i první sportovci, kterým nekonečné paluby Titaniku skýtaly možnost pochodovat rychlým krokem celé kilometry, aby poté mohli s apetitem povzbuzeným svěžím oceánským vzduchem usednout v prostorných jídelnách, kde zatím armáda stevardů připravovala stoly na snídani. Jiní se již brzy ráno odebrali rozhýbat svaly do tělocvičny na člunové palubě. Čekal tam na ně jeden z nejoblíbenějších mužů lodní posádky instruktor McCawley, oblečený ve sněhobílém flanelovém úboru. Byl připraven nabídnout všemožná zařízení k uspokojení zájmů o veslování, box, cyklistiku, vzpírání břemen, připraven byl i elektrický kůň a velbloud. Živo bylo i v sále pro míčové hry a v téměř dva metry hlubokém bazénu, kde příjemně ohřátá mořská voda potěšila všechny milovníky plavání.

Zaplnila se křesla a lehátka na prosluněných promenádních palubách i verandová kavárna. Někteří cestující usedli ke karetním stolkům, kde začaly velké bridžové a pokerové bitvy, jiní se věnovali různým hrám od házení kroužků na kůl po minigolf, kdo nešli ráno, odcházeli nyní do bazénu nebo si zahrát tenis a mnozí se rozhodli poslechnout si koncert lodního orchestru. Krásné počasí a klidné moře přispívalo k celkové pohodě. Jen ti nejnáchylnější k mořské nemoci byli postiženi slabými a většinou rychle mizejícími potížemi a jen málokdy se stalo, že by místo u stolu v jídelně zůstalo z tohoto důvodu prázdné. I cestující s velkými zkušenostmi získanými na palubách mnoha zaoceánských parníků hovořili o stabilitě Titaniku v superlativech. Pohyb lodi a hluk strojů byl na palubě nebo v salónech ať ve dne nebo v noci téměř neznatelný.

Pohodlí skýtané Titanikem bylo samozřejmě nejvýraznější v prostorách I. třídy, kde přepych prakticky neměl hranic. Velké zaoceánské parníky - a Titanic mezi nimi zaujal nejčelnější místo - se staly plovoucími obdobami nejvyhlášenějších hotelů té doby a v podstatě se objevily proto, aby uspokojily požadavky příslušníků světové finanční a průmyslové oligarchie. Britský list Nation výstižně napsal: "Byly stavěny pro muže velkého světa, pro finanční giganty naší doby, kteří mohli snadno zaplatit za jednu cestu takovou částku, z jaké by mohlo deset britských rodin žít po celý rok." Pro tyto zákazníky především postavila společnost White Star Line Titanic a podle toho jej také vybavila. Ke cti rejdařství třeba přiznat, že za své peníze obdrželi odpovídající protihodnotu i cestující druhé a třetí třídy.

Druhá třída byla většinou obsazena příslušníky střední společenské vrstvy, typické pro vyspělé kapitalistické státy na počátku dvacátého století - při první plavbě Titaniku to byli především britští inženýři, obchodníci, duchovní, žurnalisté a lékaři. Představovala standard převyšující to, nač byli zvyklí nebo co si mohli dopřát ve svých domovech. Tito lidé neměli a ani nemohli mít přehnané požadavky zhýčkaných cestujících první třídy. O to víc dokázali ocenit pohodu a přednosti plavby na Titaniku a s požitkem jich užívali.

Cesta třetí třídou byla relativně laciná, a přesto naprostá většina obyvatel kajut této třídy byla po nastoupení na loď a během plavby doslova u vytržení. Převážně šlo o mladé lidi z mnoha zemí a z velmi nuzného prostředí. Poprvé v životě bylo o jejich potřeby postaráno, měli dostatek dobrého jídla, čisté a pohodlné ubytování, nic na práci, mohli se bavit či odpočívat. Proto se až do osudné noci po celé dny z prostor vyhrazených třetí třídě ozýval zpěv, veselí a živá zábava. Ve společenské místnosti byl klavír a do pozdních hodin se tam tančilo a zpívalo, v kuřárně se hrály karty, jinde vyhrával skotský dudák. Změť jazyků sice činila určité potíže a lodní tlumočník Můller měl plné ruce práce, ale brzy se vytvořily větší skupiny příslušníků týchž nebo spřízněných národností a při spontánně probíhajících zábavách jazykové bariéry rychle mizely. Ve třetí třídě se sešli lidé všech možných profesí, kvalifikovaní i nekvalifikovaní dělníci, široká škála řemeslníků, malí úředníci, číšníci, dřevorubci, zemědělci, zahradníci, ale i švadleny, pomocnice v domácnosti, ošetřovatelky, snad každé zaměstnání tu mělo svého zástupce.

Už několik dnů radiostanice Titaniku zachycovala vzkazy lodí plujících v blízkosti Velkých novofoundlandských mělčin upozorňující na neobvyklé množství mořských ledovců zpozorovaných daleko jižněji, než se zpravidla objevovaly. Každá taková zpráva byla po přijetí předána strážnímu důstojníkovi a pak doručena do mapovny. V pátek byl až do deváté hodiny večerní v kontaktu s Titanikem francouzský parník Touraine. V sedm hodin večer greenwichského času, když se Touraine nacházel v pozici 49 stupňů 28 minut severní šířky a 26 stupňů 28 minut západní délky, informoval jeho kapitán Titanic, že je v husté mlze a že právě proplul ledovým polem. Současně předal zprávu o dalším ledovém poli a ledovcích. Kapitán Smith za informaci poděkoval a čtvrtý důstojník Boxhall, za přítomnosti kapitána a vrchního důstojníka Wilda, označil pozice zmiňovaných ledových polí na mapě v mapovně. Všichni tři se shodli, že jde o místa ležící severně od plánované trasy Titaniku, proto není třeba se znepokojovat.