Člun číslo 4 připlouval s velkými obtížemi. "Mysleli jsme, že se ke Carpathii nikdy nedostaneme," vzpomínala později jedna ze zachráněných žen. Člun byl zřejmě někde poškozen, protože po celou dobu do něj vnikala voda a ještě jí přibylo, když převzal promočené trosečníky z převráceného skládacího člunu B. Ženy se ji snažily vylévat, ale bez valného úspěchu. Po šesté hodině ranní, když moře zneklidnilo, velitel člunu jen s největším úsilím udržoval kurs ke Carpathii a práce s vesly se stala nadlidskou dřinou. Několik žen tak trpělo mořskou nemocí, že v době, kdy se člun konečně ke Carpathii přiblížil, byly víc mrtvé než živé. Kapitán, Rostron, který těžkosti člunu viděl, přikázal spustit s paluby kromě provazových žebříků i závěsnou sedačku. Jen pár mužů dokázalo vystoupit nahoru po žebřících, ostatní cestující museli být po odhození záchranných vest vytaženi na sedačce.

Kapitán Rostron zahlédl v zástupu přihlížejících cestujících Carpathie Louise Ogdena a vzpomenul si, že Ogden předchozího dne zkoušel na promenádní palubě nový fotoaparát. Zavolal na něj: "Co váš fotoaprát?" Ogden zmateně rozhodil rukama, do tohoto okamžiku na přístroj vůbec nepomyslel. Teď utíkal do kabiny, za okamžik byl zpátky a pořídil několik snímků záchranných člunů Titaniku blížících se ke Carpathii a vyzvedávání trosečníků na její palubu. Těchto pár amatérských fotografií získalo světovou proslulost. Jsou jediným fotografickým záznamem z onoho tragického rána.

Kolem sedmé hodiny dorazil člun číslo 14 táhnoucí za sebou skládací člun D. Pátý důstojník Harold Lowe dal stáhnout plachtu a oba čluny bezpečně přirazily k boku lodi. Zatímco byli trosečníci vytahováni na palubu, Lowe s jemu vlastní pečlivostí ukládal stožár a skládal plachtu. Lowe měl rád pořádek. Cestující Carpathie, postávající u zábradlí, sledovali v hlubokém pohnutí a za naprostého ticha závěrečnou fázi dramatu. Někteří z trosečníků byli ve večerních oblecích, jiní měli pod kabáty pouze noční oděv nebo byli zabaleni v přikrývce či dece. Svědčilo to o spěchu, s jakým řada z nich opouštěla kabiny a potápějící se loď. Na palubu Carpathie vystupovali s bledými a unavenými tvářemi manželé bez manželek, manželky bez manželů, děti bez rodičů a rodiče bez dětí. Ti, které přivezly první čluny, se po rychlém občerstvení vraceli na palubu a zoufale se všech dotazovali, zda mezi pozdějšími příchozími nejsou jejich blízcí. V několika případech došlo ke šťastným setkáním, většinou ale zůstávaly dotazy bez odpovědi.

Do čtvrt na devět již Carpathia vzala na palubu trosečníky ze všech záchranných člunů kromě člunu číslo 12. Ten byl v tuto dobu ještě několik set metrů od ní a pohyboval se s nesmírnými obtížemi. Asi pětasedmdesát lidí, kteří v něm našli útočiště, jej zatížilo natolik, že jeho okraje byly téměř v jedné, rovině s vodní hladinou, a jak se zvedal vítr a mohutněly vlny, hrozilo mu, že každým okamžikem může být zaplaven a potopen. Jediným štěstím bylo, že mu velel zkušený druhý důstojník Lightoller. Z paluby Carpathie sledovali úsilí člunu překonat nevelkou vzdálenost dělící jej od záchrany se zatajeným dechem. Lightoller stěsnal co nejvíce trosečníků na záď, aby ulehčil přídi a zvedl ji, pokud to jen šlo, z vody, jen tak byl člun jakžtakž ovladatelný. V 8 hodin 20 minut byl od Carpathie vzdálen asi 200 metrů a kapitán Rostron viděl, že každá další minuta již může být osudová. Proto nesmírně citlivě otočil příď Carpathie a tím zkrátil vzdálenost na pouhých sto metrů. Lightoller se poté snažil příď obeplout a dosáhnout závětrné strany skýtající relativní bezpečí. V tom přišla jedna vlna, za ní druhá a obě se přelily přes přední část člunu. Na třetí vlnu, která byla největší a s jistotou by znamenala konec, se člun jakoby zázrakem vyhoupl a v následující vteřině již vklouzl na chráněnou stranu lodi. Bylo 8 hodin 30 minut. Všichni vydechli úlevou. Jeden za druhým se začali trosečníci šplhat na palubu parníku. Jako poslední vystoupil Charles Lightoller. Prvního, koho uviděl, byl jeho dobrý přítel, první důstojník Carpathie H. Dean. Dean na něj překvapeně zíral a jediné, na co se v tu chvíli zmohl, bylo: "Nazdar, Lighte! Co ty tu děláš?"

Po nalodění trosečníků z člunu číslo 12 se na Carpathii nacházelo 706 zachráněných cestujících a příslušníků posádky nešťastné lodi. Byli jediní, kteří katastrofu přežili.

Po připlutí posledního záchranného člunu si kapitán Rostron a jeho důstojníci teprve začali uvědomovat strašlivý rozsah tragédie. S největší a nejluxusnější lodí na světě zahynul kapitán, tři ze sedmi palubních důstojníků, vrchní strojník se všemi svými muži, konstruktér Thomas Andrews se všemi osmi pracovníky belfastské loděnice, hospodář a jeho pomocníci, lodní lékař se svým zástupcem, všech osm hudebníků lodního orchestru, s jedinou výjimkou veškerý personál přepychového francouzského restaurantu, všichni liftboyové a poslíčci - téměř ještě chlapci, všichni zaměstnanci lodní pošty. Zahynula většina z nejméně 57 milionářů cestujících I. třídou. V řadě případů zmizely bez stopy celé rodiny. Ledový oceán neznal slitování.

Rozkaz kapitána Rostrona, aby přípravy k záchranným pracím probíhaly pokud možno tiše a nevyvolaly zbytečný rozruch, se neminul účinkem. A tak v nočních hodinách, kdy loď spěchala na místo, odkud se ozývaly signály potápějícího se Titaniku, většina cestujících klidně spala ve svých kabinách. Teprve zastavení Carpathie vzbudilo u některých zájem, mnozí však zpočátku nezaznamenali ani to. Až když v době snídaně vycházeli na paluby, nevěřícně zírali na scénu, která se objevila před jejich udivenými zraky. Moře kolem dokola pokrývaly desítky ledovců oslnivě zářících v ranním slunci, mezi nimi se proplétaly připlouvající záchranné čluny a paluby, jídelny, salóny a ostatní společenské místnosti Carpathie se zaplňovaly stovkami zubožených, zimou promodralých lidí s vyhaslýma očima a výrazem hrůzy a utrpení vepsaným ve tvářích. Teprve teď se dozvídali neuvěřitelnou zvěst: potopil se Titanic a toto jsou zachránění trosečníci.

Nějakou dobu trvalo, než se cestující Carpathie ze svého ohromení vzpamatovali. Pak si ale všichni uvědomili, že nemohou zůstat pouhými diváky, že v této chvíli, která pro většinu z nich byla nejdramatičtějším zážitkem jejich života, je třeba, aby každý podle svých sil a možností přispěl a pomohl. Začali se starat o to, aby trosečníci, z nichž mnozí byli nedostatečně oděni nebo ve zcela promočených šatech, se měli do čeho obléct a kde usušit oděv, odváděli je do svých kabin a tam je vybavovali vším, co mohli postrádat. Všichni muži dali trosečníkům k dispozici svoje kabiny a sami se uchýlili kamkoliv, kde našli místo. Mnoho žen cestujících první a druhou třídou se sestěhovalo dohromady a uvolněná lůžka poskytly ženám z Titaniku. Samozřejmě svoje kabiny dali k dispozici i všichni důstojníci Carpathie. V kabině kapitána Rostrona našly útočiště tři zachráněné ženy. Jejich manželé zůstali na potápějící se lodi, jedna z nich kromě muže ztratila i syna. Cestující Carpathie se všemožně snažili trosečníkům ulehčit, utěšovali je, přesvědčovali je, aby si vzali teplé jídlo a nápoje, starali se o děti, spolu s posádkou připravovali i improvizovaná lůžka, snášeli ze svých kabin deky a přikrývky.

Všichni na Carpathii byli překvapeni zvláštním klidem, až apatií zachráněných trosečníků, většina z nich promluvila sotva několik slov. Ty, kteří ztratili svoje nejbližší a přátele, ochromovala bolest. Nikdo se v těchto hodinách ještě nedokázal vyrovnat s prožitými hrůzami, zejména měli stále před očima strašlivé scény odehrávající se na hladině po potopení Titaniku.

V době, kdy dorazil Californian, kapitán Rostron již došel k závěru, že nemá význam, aby se Carpathia na místě neštěstí dále zdržovala. Všechny prázdné čluny Titaniku, které bylo možno na Carpathii umístit, byly již vytaženy na palubu - šest jich dal kapitán uložit na přední palubu a sedm zavěsit na spouštěcí jeřáby, zbývající byly ponechány svému osudu. Teď Carpathia pomalu křižovala v okruhu několika mil v naději, že se na nějakém voru nebo kusu trosek ještě někdo mohl zachránit, ale nenašla nikoho. Že by mohl v tuto dobu ještě někdo zůstat v ledové vodě naživu, to Rostron věděl, že je absolutně vyloučeno.

Nyní bylo třeba rozhodnout, kam s lodí přeplněnou zachráněnými trosečníky odplout. Ze všech alternativ zvolil cestu do New Yorku, byť cestu nejnákladnější. Proto chtěl kapitán Rostron slyšet stanovisko Bruce Ismaye dřív, než učiní konečné rozhodnutí. Když přišel do kabiny dr. McGheea, kde se Ismay pod neustálým lékařovým dohledem zdržoval, naskytl se mu smutný pohled. Ještě před pár hodinami hrdý a suverénní loďařský magnát byl nyní zdrcený člověk s popelavě šedivou tváři, jakoby duchem nepřítomen. Rostron mu přednesl svůj návrh a Ismay bez jediné námitky s plavbou do New Yorku souhlasil. Tak Carpathia zanechala dalšího - a s největší pravděpodobností již zcela zbytečného - pátrání po trosečnících a zamířila ledovým polem na severozápad.

Konečný počet zachráněných, které Carpathia odvážela z místa tragédie byl 706 osob. To znamenalo, že z I. třídy Titaniku se zachránilo 60 % cestujících (145 žen a dětí a 54 mužů), z II. třídy 42 % cestujících (104 žen a dětí a 15 mužů), z III. třídy 25 % cestujících (105 žen a dětí a 69 mužů) a příslušníků posádky se zachránily 24 % (20 žen a 194 mužů). Tedy zhruba dvě třetiny z těch, kteří se nacházeli na palubě Titaniku, při jeho první plavbě zemřely, jen jedna třetina katastrofu přežila.

Trosečníci vystupující po provazovém žebříku na palubu Carpathie

Vytahování člunu na palubu Carpathie

Ženy zachráněné z Titaniku odpočívají na zadní palubě Carpathie v dopoledních hodinách 15. dubna

Další trosečníci

Další trosečníci

Další trosečníci

Další trosečníci

Davy shromažďující se dopoledne 16. dubna před kancelářemi White Star Line v New Yorku

Známá fotografie kamelota s tragickými titulky v New Yorku

To samé v Londýně před kancelářemi White Star Line