Novinky
Vznik
Stavba
Cestující
Posádka
Plavba
Šetření
Vrak
Film
Média
Autor

Kniha

Fórum




 

Zatímco v některých záchranných člunech vznikla napjatá atmosféra mnohdy vrcholící ostrými spory a dohady, žádný z těchto nepříjemných jevů nebyl zaznamenán v člunu číslo 13. I zde ovšem byla velkým problémem nezkušenost topičů a stevardů, kteří tvořili jeho posádku. Bylo evidentní, že ve veslování nemají vůbec žádnou praxi, vesla se jim neustále křížila, narážela na sebe a cestující druhé třídy Lawrence Beesley pravil: "Kdyby naše bezpečnost závisela na rychlosti nebo na přesném dodržení času, dopadlo by to s námi špatně."

Jakmile se člun poněkud vzdálil od Titaniku, začalo volání z jednoho konce na druhý, co dělat, kam plout, a bylo zřejmé, že nikdo neví, jak se zachovat. Na dotaz: "Kdo vlastně velí tomuto člunu?" nepřišla žádná odpověď. Nakonec se všichni dohodli na tom, že velitelem bude předák topičů F. Barrett, který stál u kormidla. Ten potom určoval kurs a udržoval spojení s ostatními čluny. Ve skutečnosti ani nebylo kam plout a bylo i zbytečné se o něco konkrétního snažit. Plán byl prostý: pokud možno udržet co nejvíc člunů pohromadě a vyčkat, dokud nepřiplují záchranné lodi. Někteří z členů posádky zřejmě před tím, než opustili Titanic, něco zaslechli o tom, že se podařilo spojit se bezdrátovým telegrafem s jinými loďmi, ale konkrétně hovořili jen o Olympiku, který pluje na pomoc. Dokonce věděli, jak je daleko, a odhadovali, že dorazí kolem druhé hodiny odpoledne. Po celou dobu všichni napjatě sledovali, zda se ve tmě neobjeví světlo nějakého parníku, který by mohl zcela náhodně proplouvat poblíž a zpozorovat světelné signály záchranných člunů. Od počátku byli všichni přesvědčeni, že po rozednění budou zachráněni. Spoléhali na to, že lodi si bezdrátovou telegrafií předaly zprávu o katastrofě a připlují co nejrychleji.

Po spuštění člunu číslo 13 řady světel na palubách a okna kabin Titaniku zářily, trosečníkům vzdáleným několik set metrů nic neprozrazovalo, že by velká loď byla smrtelně zraněna - kromě jedné věci: hladina oceánu a řady světel měly být rovnoběžné, ale namísto toho nyní svíraly úhel, který jak čas plynul, se stával stále výraznějším, světla na přídi mizela pod vodou a na zádi se zvedala do výše. Mnozí v člunu pořád doufali, že děsivé naklánění lodi se v určitou chvíli zastaví, že přece jen zůstane na hladině a tak ji uvidí, až ráno první sluneční paprsky zaženou tmu. Mezi těmi, kdo si nedělali naděje, byl topič George Beauchamp, ten, který v kritickou chvíli při spouštění odřízl lana na zádi. Vyprávěl, jak mu do konce směny v kotelně zbývalo už jen patnáct minut a právě se chystal sníst ohřátou polévku, když se celá stěna zbortila, dovnitř se vevalila voda a on měl co dělat, aby proběhl vodotěsnými dveřmi, které se mu uzavřely za patami. Svoje líčení skončil povzdechem, jak by se teď hodila ta horká polévka. Jeho povzdech byl pochopitelný, neboť kotelnu opustil jen v kalhotách a tenkém tričku, a i když si později oblékl krátké sako, nyní se třásl zimou.

Když bylo zřejmé, že sklon Titaniku je už takový, že se každou chvíli může potopit, topič u kormidla dal veslařům příkaz odplout dál, i on měl obavu ze stažení člunu pod vodu, z vlny, která se vyvalí, i z možné exploze kotlů a létajících trosek. Nakonec nastala ta strašná chvíle, Titanic zmizel pod hladinou a ozvaly se zoufalé výkřiky tonoucích. "Prvním naším impulsem," napsal Beesley, "bylo vrátit se a zachránit alespoň některé z nich, ale věděli jsme, že to není možné. Člun byl zcela zaplněn a vrátit se znamenalo vystavit nás všechny nebezpečí převržení. A tak velitel člunu přikázal posádce veslovat od toho křiku pryč. Snažili jsme se zpívat, abychom na ty nešťastníky nemuseli myslet, ale nedokázali jsme to. Výkřiky, které byly zpočátku hlasité a početné, postupně utichaly jeden za druhým... Myslím, že poslední z nich se musely ozývat ještě čtyřicet minut potom, co se Titanic potopil. Záchranné vesty by udržely trosečníky nad hladinou celé hodiny, studená voda však byla příčinou toho, že křik ustal."

Když Titanic pohltily hlubiny oceánu, osádka člunu číslo 13 se snažila voláním udržet kontakt s ostatními čluny poblíž. Žádný z nich, ani člun číslo 13, neměl světlo, takže lidé neviděli ve tmě jeden druhého, nemohli signalizovat a narůstala obava, že bez světla se mohou snadno ocitnout v dráze některé z lodí spěchajících na místo katastrofy. Kolem půl čtvrté ráno někdo na přídi zahlédl na horizontu záblesk a hned nato se ozvalo vzdálené zadunění. Topič, který celou noc ležel schoulený a třesoucí se zimou pod kormidlem, se zvedl, jako když se probere ze sna, a vykřikl: "To byl výstřel z děla!" Mýlil se, byla to jedna z raket vystřelených Carpathií. To sice v tu chvíli trosečníci ještě nevěděli, ale všichni pocítili obrovské ulehčení - bylo zřejmé, že přichází pomoc. S napětím upírali zraky do míst, kde se objevil nadějný záblesk, a zakrátko se nad obzor vyhouplo světlo, poté hned pod ním druhé. Teď už bylo jasné, že připlouvá loď. Začalo horečné hledání čehokoliv, co by mohlo hořet, v tom okamžiku byli ochotni zapálit i kabáty, aby mohli neznámému parníku oznámit svou přítomnost. Nakonec někdo vytáhl z kapes několik dopisů a z nich byla rychle vyrobena improvizovaná pochodeň, kterou mával nad hlavou topič Barrett stojící na vyvýšeném místě u kormidla. Pak uviděli, jak loď zastavila, a když se natočila bokem, poznali, že je to velký osobní parník s řadami rozsvícených světel. Muži u vesel zabrali a člun k němu zamířil. S rozbřeskem přišel první závan větru. Trvalo téměř hodinu, než plně naložený člun doplul ke Carpathii, a to už vítr zesílil natolik, že se začaly zvedat vlny. Bylo velkým štěstím, že Carpathia dorazila brzy - jak prohlásil jeden z jejích důstojníků, kdyby čluny zůstaly na hladině ještě o hodinu déle, většina by se jich potopila.

Záchrannému člunu číslo 14 velel pátý důstojník Harold G. Lowe. Kolem druhé hodiny ranní, asi 150 metrů od potápějícího se Titaniku; Lowe shromáždil další tři čluny - číslo 10, 12 a skládací člun D - a i s člunem číslo 14 je všechny svázal dohromady. Asi půl hodiny poté se k nim přidal ještě člun číslo 4 a Lowe převzal velení celé této malé flotily.

Krátce nato Lowe učinil jediný organizovaný pokus o záchranu tonoucích, ke kterému oné noci došlo. Bylo jasné, že je téměř sebevražda vracet se mezi spousty o život bojujících zoufalců s pěti naloženými čluny. Proto Lowe rozhodl přemístit asi 57 osob z člunu číslo 14 do ostatních čtyř člunů a potom s nejlepšími veslaři, vybranými dobrovolníky ze všech pěti člunů, odplul na místo katastrofy.

Vzal s sebou šest mužů, pět z nich posadil k veslům, námořníka první třídy Josepha Scarrotta umístil na příď jako hlídku a sám se chopil kormidla. Lowe nebyl uhlazený lev salónů, ale ostřílený námořník a jeho jednání v dramatické atmosféře ledové noci bylo později jednou z trosečnic odsuzováno jako neurvalé a bezohledné. Slečna Minahanová, která byla se svou matkou v člunu číslo 14, při newyorském vyšetřování vypověděla: "Potom, co se Titanic potopil, se ozval strašný křik. Některé ženy prosily důstojníka Lowa, aby rozdělil osádku svého člunu mezi ostatní čluny a vrátil se zachraňovat topící. Jeho první odpověď na tyto žádosti byla: ,Měly byste být rády, že jste tady a že jste zachránily svoje vlastní životy.` Po nějaké době se jej podařilo přesvědčit, aby udělal, oč byl žádán.

Harold Lowe v New Yorku tedy vypověděl: "Čekal jsem, až se jekot a křik ztiší a lidé se unaví, a pak už jsem považoval za bezpečné se vydat mezi trosky... odveslovali jsme tam a vytáhli čtyři živé lidi. Nevím, kdo to byl... ale jeden zemřel, pan W. F. Hoyt z New Yorku. Když jsme jej dostali do člunu, uvolnili jsme mu límec, aby mohl lépe dýchat, ale naneštěstí zemřel. Když jsme ho vytáhli, byl na tom už moc špatně. Potom jsme místo potopení opustili. Obeplouvali jsme je, ale co bylo podivné, neviděli jsme tam ani jedno ženské tělo."

Námořník první třídy Joseph Scarrott v Londýně vypověděl: "Byla tma a ticho, trosky a těla se zdály být v jednom chumlu. Zahlédli jsme jednoho muže a vtáhli jej na záď člunu. Byl to cestující a zemřel krátce potom, co jsme jej naložili do člunu. Jeden ze stevardů se snažil přivést jej k životu, uvolnil jej a třel, rozhýbával mu údy, ale všechno to bylo k ničemu... Jak jsme se prodírali troskami, spatřili jsme jiného muže. Dodatečně jsem zjistil, že to byl skladník Byl na části schodiště, byl to velký kus dřeva. Klečel tam, jako by se modlil, a současně volal o pomoc. Když jsme jej uviděli, byli jsme od něj vzdáleni jako odtud tamhle k té zdi, ale bylo tam tolik trosek a těl - je mi líto, když musím říct, že tam bylo víc těl než trosek že nám trvalo dobré půl hodiny překonat tu vzdálenost a dostat se k tomu muži. Nemohli jsme veslovat, museli jsme mrtvé odstrkovat z cesty a náš člun k tomu muži protlačovat"

Lowe k tomu řekl: "... bylo obtížné se tam dostat, protože veslovat se nedalo - kvůli tělům. Bylo nutno se prodírat dopředu." Jiný námořník první třídy E. J. Buley vypověděl v New Yorku:
"Potom jsem se s Lowem v člunu číslo 14 vydal zpátky tam, kde se Titanic potopil, a vytáhli jsme zbývající živé lidi. Zachránili jsme čtyři, všichni ostatní byli mrtvi. Několik jsme jich obrátili, abychom viděli, zda ještě jsou naživu. Zdálo se, že se nikdo z nich neutopil, vypadali, jako by zmrzli. Záchranné vesty, které měli navlečeny, je držely nad vodou, ale jejich hlavy ležely ve vodě."

Po asi hodinové marné snaze nalézt na místě potopení Titaniku ještě někoho živého se Lowe rozhodl vrátit se do míst, kde zanechal čtyři k sobě přivázané záchranné čluny. Přestože pořád ještě bylo téměř úplně bezvětří, sedmý smysl zkušeného mořeplavce mu napověděl, že brzy dojde ke změně. Přikázal proto, námořníku F. O. Evansovi vztyčit stožár a napnout plachtu. V krátké chvíli byl rozkaz splněn. K vybavení každého záchranného člunu náležel stožár a plachta, ale většina posádky Titaniku, včetně důstojníků, je považovala za zbytečné. V některých případech byly z člunů vyloženy ještě před jejich spuštěním a tam, kde zůstaly, byly pokládány za přítěž sloužící jen k tomu, aby se ve tmě pletla pod nohama a překážela. Důvodem nedocenění důležitého zařízení, které při troše větru mohlo ušetřit lidem ve člunech vyčerpávající práci s vesly, byl opět fakt, že zdrcující většina příslušníků posádky s ním neuměla zacházet.

Začínalo svítat a na místě, kde Lowe zanechal čtyři čluny, nebyl ani jeden z nich. V tu dobu se již na obzoru objevila Carpathia, čluny se od sebe odpoutaly a každý z nich se snažil doplout k ní na vlastní pěst. Harold Lowe proto obrátil i člun číslo 14 směrem ke Carpathii. Vítr nadouval plachtu a Lowe s oprávněným uspokojením konstatoval, že pluje rychleji než kterýkoliv z ostatních záchranných člunů. Pak ale uviděl skládací člun D, který byl přetížen a vyhlížel zuboženě. Rozhodl se proto, že jej vezme do vleku. Z člunu číslo 14 bylo hozeno lano, skládací člun se na ně uvázal a Lowe pokračoval ke Carpathii vzdálené asi čtyři míle. Netrvalo dlouho a Lowe zpozoroval další skládací člun, který vypadal ještě hůř. Byl to člun A. Byl vzdálen asi jeden a půl míle a vypadal tak zle, že v první chvíli Lowe zvažoval, zda nemá člun D odvázat, aby byl u něj dřív, než se potopí. Pak si to rozmyslel. Dá se říct, že k člunu A dorazil právě včas, aby z něj vůbec ještě mohl někoho zachránit.

Nad ránem se ukázalo na obzoru světlo. První je zpozorovala mladá Angličanka, která téměř po celou dobu nepřetržitě veslovala. Vykřikla v domnění, že vidí na obloze blesk. "To byla padající hvězda," ozval se pesimistický hlas delší dobu mlčícího kormidelníka Hitchense. Ale když se poněkud rozjasnilo, bylo už nepochybné, že na dohled je loď, která pravděpodobně zastavila. Vzdálenost se zdála příliš velká pro pomalý a neohrabaný člun, ale přes výhrady, které měl Hitchens, se unavení trosečníci s novou energií opět opřeli do vesel.

Když se na dohled objevila Carpathie, nařídil, že se máme nechat jen unášet. Když jsme se přiblížili ke Carpathii, Hitchens odmítl obeplout ji na závětrnou stranu, protože by to znamenalo pobýt déle na teď už neklidném moři, a proto jsme museli podstoupit obtížný výstup z člunu."

     


TITANIC World
Copyright © 1999-2008 Zdeněk Marášek
Všechna práva vyhrazena