Hned po spuštění prvních tří člunů přišel za Lightollerem vrchní důstojník H. F. Wilde s dotazem, zda neví, kde jsou uloženy střelné zbraně, že první důstojník Murdoch je nemůže najít. Lightoller věděl. Spolu s kapitánem Smithem, s Wildem a Murdochem se odebral do kabiny prvního důstojníka - byla to jeho kabina před tím, než v Southamptonu došlo ke změnám funkcí starších důstojníků - najisto sáhl do zásuvky, vyndal odtud několik revolverů s náboji a chtěl odejít. Wilde jej zastavil a podal mu jeden revolver se slovy: "Vezměte si to můžete to potřebovat" Lightoller zastrčil zbraň i s náboji do kapsy a vracel se na člunovou palubu.

Cestou zahlédl amerického podnikatele a finančníka Isidora Strause s manželkou u palubní nástavby. Oba staří manželé byli zabráni v živý hovor a nezdálo se, že by je nějak znepokojoval či vzrušoval fakt, který byl už mnohým jasný - že se obrovitý parník potápí. "Mohu vás doprovodit do člunu?" otázal se Lightoller paní Strausové. "Myslím, že zatím zůstanu zde," odpověděla. "Proč bys s ním nešla?" pobízel Straus. "Né, ještě ne," s úsměvem odmítla. Lightoller neměl čas někoho přesvědčovat, ale snažili se o to jiní. Plukovník Archibald Gracie, mladý Hugh Woolner a několik dalších přátel a známých přemlouvalo paní Strausovou, aby se uchýlila do záchranného člunu. Na chvíli se zdálo, že uspěli. Paní Strausová se dokonce k jednomu člunu odebrala, ale pak si to rozmyslela. "Ne!" pravila, "neodejdu od svého manžela. Spolu jsme žili a spolu zemřeme." Plukovník Gracie se obrátil na Isidora Strause v naději, že se mu podaří zapůsobit na něj. Chtěl, aby se vzhledem k jeho věku a bezmocnosti učinila výjimka a bylo mu dovoleno nastoupit do člunu s manželkou. Ale starý multimilionář byl též neoblomný. "Ne," řekl, "nepřeji si ve svůj prospěch nic, co není poskytnuto i ostatním." Poté Isidor a Ida Strausovi odešli na palubu A, kde usedli na zasklené verandě do proutěných křesel, v naprostém klidu očekávajíce svůj osud. Ani později snaha přátel, aby změnili rozhodnutí, neměla úspěch. Na člunovou palubu přišli už jen jednou, a to když doprovázeli do záchranného člunu komornou paní Strausové.

Situace velké lodi se zhoršovala minutu od minuty. Konstruktér Thomas Andrews přecházel po člunové palubě od jednoho člunu ke druhému a nabádal ženy, které se stále ještě nemohly rozhodnout, aby neprodleně nastupovaly do člunů. "Dámy," pravil, "musíte okamžitě nastoupit. Nelze ztrácet ani okamžik. Nemůžete si vybírat člun. Neváhejte. Nastupte, nastupte!"

I druhý důstojník Lightoller už ztratil svou počáteční naději, že se Titanic přece jen udrží na vodě. Dokonce si mohl v pravidelných intervalech ověřovat, jak se zbývající čas krátí. Ve svých vzpomínkách o tom napsal: "V době, kdy byl jeden člun spouštěn a další připravován, jsem si obvykle odskočil podívat se na dlouhé nouzové schodiště, vedoucí přímo z člunové paluby dolů na palubu C. I když bylo vybudováno proto, aby zkracovalo cestu posádce, mně nyní sloužilo k měření rychlosti, jakou stoupala voda a jak vysoko již byla. V tuto chvíli byla už přední paluba zaplavena. Pohled na studenou zelenou vodu strašidelně se plazící po schodišti vzhůru se mi vryl do paměti. Krok za krokem se dostávala nahoru a pohlcovala jedno za druhým elektrická světla, která po nějakou dobu s hrůzně nadpřirozeným efektem zářila pod hladinou."

Druhý důstojník Lightoller se naposled podíval do šachty nouzového schodiště spojujícího člunovou palubu s palubou C a zhrozil se. Voda stoupala tak rychle, že mu bylo okamžitě jasné, že čas, který Titaniku zbývá, lze už počítat na minuty. Otočil se a spěchal ke spouštěcím jeřábům, co nejrychleji bylo třeba naložit a dostat na hladinu poslední dva záchranné čluny. Jen na chvíli se zastavil u skupinky mužů shromážděných uprostřed člunové paluby. U hromady vaků s lodními dokumenty stál hospodář McElroy, jeho dva pomocníci Barker a Denison a spolu s nimi lodní lékař dr. O´Loughlin a mladší lékař dr. Simpson. Lightoller už dávno odložil svůj plášť, nyní měl na sobě jen pyžamo a přes něj kalhoty a svetr. I když bylo velmi chladno, na čele mu vystupovaly kapky potu, neboť téměř dvě hodiny byl v jednom kole. Za situace, kdy se hospodář i ostatní zimomřivě choulili, připadl nenapravitelnému vtipálkovi dr. Simpsonovi pohled na rozehřátého druhého důstojníka natolik komický, že i tváří v tvář neodvratné záhubě si neodpustil, aby nezavolal: "Ahoj, Lighte, je ti teplo?" Pak už bylo řečeno pouze jedno slovo: "Sbohem!" a muži si mlčky podali ruce. Hned nato Lightoller odešel k spouštěcím jeřábům.

Po celou dobu, kdy byly na levé straně člunové paluby spouštěny záchranné čluny, druhý důstojník Lightoller nekompromisně trval na tom, aby byly obsazovány pouze ženami a dětmi. I v případech, kdy čluny opouštěly palubu, aniž byly plně obsazeny, Lightoller nedovolil mužům z řad cestujících nastoupit - jedinou výjimku učinil u majora Peuchena, ale jen proto, že jej potřeboval na místo, pro které neměl člena posádky. Tuto skutečnost Lightoller vysvětloval tím, že předpokládal, že čluny budou doplněny po spuštění na vodu ženami a dětmi z nižších palub, které do nich nastoupí z dveří lodních můstků.

Na pravé straně člunové paluby, kterou měl na starosti první důstojník Murdoch, byla situace skutečně odlišná. Tam do záchranných člunů nastoupil i značný počet mužů. Proč jim to bylo dovoleno? Byl rozdíl v postupu na levé a pravé straně lodi dán jen strohostí druhého důstojníka Lightollera a naopak benevolencí prvního důstojníka Murdocha? Tato otázka byla po katastrofě ještě akcentována řadou manželek a příbuzných mužů, kteří se do člunů vzhledem k Lightollerovu postupu nedostali a zahynuli. Lightoller byl obviňován, že jednak spouštěl čluny raději poloprázdné, než by do nich nechal nastoupit muže (např. člun číslo 6 s 28 osobami nebo člun číslo 8 s 39 osobami, přitom šlo o čluny s kapacitou 65 osob).

Ve 2 hodiny 5 minut přišel na levé straně člunové paluby na řadu skládací člun označený písmenem D. K jeho spuštění měl posloužit první v řadě jeřábů uvolněný po spuštění kutru číslo 2. Člun D byl přisunut k okraji paluby, jeho plátěné boční stěny vztyčeny a upevněny vzpěrami i zavěšení na ramena jeřábu se podařilo zvládnout rychle a druhý důstojník Lightoller jej mohl začít obsazovat ženami a dětmi. Objevila se však zcela nepředvídaná potíž, o které Lightoller v New Yorku vypověděl:
"V případě posledního člunu, který jsem vypravoval - byl to úplně poslední člun, který opustil loď, jsem měl mimořádné těžkosti: nebylo dost žen, které by do něj nastoupily. Když už byly všechny ostatní záchranné čluny odeslány, přešli jsme na příď ke skládacím člunům… Potom jsem volal na ženy, ale žádné tu nebyly. Někdo řekl: "Ženy tu nejsou." Přitom to bylo na člunové palubě, kde se nacházely záchranné čluny, takže se předpokládalo, že se tam ženy shromáždí..."

Spuštění člunu D se protahovalo, neboť Lightoller stále čekal, až se shromáždí dostatečný počet žen. Přicházely pomalu, jednotlivě nebo v malých skupinkách. Přišlo ještě několik dalších žen, a když jich bylo i s dětmi v člunu kolem čtyřiceti, dal Lightoller příkaz ke spuštění. V tom okamžiku se objevil vrchní důstojník Wilde. "Nastupte do toho člunu, Lightollere," řekl. "V žádném případě," odsekl druhý důstojník a skládací člun D začal zvolna klesat.