Novinky
Vznik
Stavba
Cestující
Posádka
Plavba
Šetření
Vrak
Film
Média
Autor

Kniha

Fórum




 

Ve 2 hodiny 5 minut se kapitán Smith naposled objevil ve dveřích radiotelegrafické kabiny. Zastřeným hlasem pravil: "Muži, svoji povinnost jste splnili. Víc udělat nemůžete, opusťte kabinu. Od této chvíle se každý stará sám o sebe, učiňte tak i vy. Vaše povinnosti skončily. Je to v tuto chvíli jediné, co zbývá. Každý sám za sebe!" Otočil se a odešel.


animace potopení Titaniku

Oba radisté však s odchodem nespěchali. Protože příkon elektrického proudu klesal, přichystali svíčky pro případ, že by světlo zhaslo, a připravili přechod na nouzový zdroj. Toto opatření se nakonec ukázalo zbytečné, neboť dodávka elektrického proudu byla přerušena teprve několik minut před potopením lodi.

Po odchodu z radiotelegrafické kabiny kapitán Smith procházel člunovou palubu, a jak potkával členy posádky, říkal jednomu po druhém, že od této chvíle se každý stará sám o sebe. Konec byl velmi blízko a kapitán zbavoval své muže další odpovědnosti a povinnosti a dával jim v hodině dvanácté poslední příležitost pokusit se ještě něco udělat - i když, jak sám dobře věděl, s mizivou nadějí pro svoji záchranu. Když zahlédl na střeše důstojnických kabin několik námořníků, vrchního důstojníka Wilda, prvního důstojníka Murdocha a druhého důstojníka Lightollera, zavolal na ně: "Splnili jste svoji povinnost, chlapci. Teď se postarejte o sebe!"

Osm hudebníků lodního orchestru s navlečenými záchrannými vestami do této chvíle neopustilo místo, které před více než hodinou zaujali na člunové palubě u vchodu na Velké schodiště. Po celou tu dobu neúnavně hráli melodie, které dříve přispívaly k pocitu pohody a bezstarostnosti, teď pomáhaly překonat neklid a zahnat svíravé pocity narůstajícího strachu. Lawrence Beesley napsal: "Tu noc bylo zaznamenáno mnoho statečných činů, ale žádný statečnější než ten, který vykonalo oněch několik mužů hrajících minutu za minutou, zatímco loď klesala níž a níž a moře stoupalo k místu, kde stáli. Hudba, kterou hráli, se stala jejich vlastním rekviem a dávala jim právo být zapsáni na seznam věčné slávy." V tutéž dobu, kdy kapitán Smith dával posádce svolení k opuštění lodi, dal kapelník Wallace Henry Hartley znamení. Skončil svižný ragtime a ozvaly se vznešené tóny episkopální hymny Podzim. Majestátně se nesly nad opuštěnými palubami největší lodi světa nezadržitelně se nořící do černé hlubiny.

Když bylo po druhé hodině ranní zrušeno omezení bránící dosud mužům ze třetí třídy v přístupu na člunovou palubu, vyvalil se z podpalubí velký dav, včetně mnoha žen, které až do této chvíle zůstávaly se svými manžely, bratry a známými. Jak se začala mořská voda přelévat přes přední část člunové paluby, část zoufalých emigrantů ustupovala dál na záď. Mnoho jich ale rezignovalo, buď už neměli sil, nebo pochopili, že každá snaha o záchranu je stejné marná. Muži, ženy, děti, staří i mladí, katolíci i protestanti, všichni se odevzdaně připravovali na smrt. Sen o Novém světě se rozplynul v hukotu stoupající vody a mumlání modliteb.

Na zádi, kde se již před nějakou dobou soustředil velký počet cestujících třetí třídy, byla situace stejná. Desítky lidí klečely na kolenou na naklánějící se palubě a mezi nimi procházeli dva duchovní, anglikánský reverend Thomas R. D. Byles a německý katolický farář, udělovali rozhřešení a nabádali k poslední modlitbě.

Byli však jedinci, kteří se stále ještě nechtěli vzdát ani té poslední špetky naděje. Sedmnáctiletý Jack Thayer se svým novým přítelem Miltonem Longem se již před nějakou dobou dohadovali, zda je čas skočit do moře. Thayer byl pro, věřil, že se jim podaří doplavat k některému ze záchranných člunů, jejichž obrysy se matně rýsovaly ve vzdálenosti několika set metrů od potápějící se lodi. Milton Long, který zdaleka nebyl tak dobrý plavec jako Jack Thayer, chtěl ještě počkat. Zůstávali tedy zatím na člunové palubě připraveni opustit loď v okamžiku, kdy situace začne být kritická. V tu dobu Thayerovu pozornost upoutal muž, který přiložil k ústům plnou láhev ginu a naráz ji vypil. Thayer si pomyslel: "Jestli se odtud dostanu, tak toho člověka už určitě neuvidím." K jeho velkému překvapení byl neznámý ctitel ginu jedním z prvních zachráněných, které o pár hodin později zahlédl na palubě Carpathie.

Jak vnikaly do podpalubí tisíce tun mořské vody, Titanic se sice nořil přídí pod hladinu, ale byl to pozvolný proces, trvající již více než dvě hodiny. Zhruba ve 2 hodiny 15 minut však došlo k prudkému zvratu ohlašujícímu neodvratný konec. Příď náhle poklesla, loď se znatelně posunula dopředu a přes její přední část se začala valit mohutná vlna. Titanic v tom okamžiku připomínal obrovskou ponořující se ponorku. Zatímco záď se pomalu zvedala, spousty vody se přelily přes příďovou nástavbu, zaplavily můstek, střechy důstojnických kabin, odnesly oba skládací záchranné čluny, z nichž člun A byl stále ještě připojen k závěsným lanům, a postupovaly dál po obou stranách člunové paluby. Vlna smetla do moře kapitána Smithe, který byl ještě pár vteřin před tím viděn na můstku, stále s megafonem v ruce, i vrchního důstojníka Wilda, prvního důstojníka Murdocha, šestého důstojníka Moodyho i osm členů orchestru a mnoho dalších členů posádky a cestujících. Se vší určitostí byli mezi nimi i major Archibald Butt a John Jacob Astor.

Voda zalévající člunovou palubu přinutila k horečné činnosti a ke konečnému rozhodnutí i řadu těch, kteří až do této chvíle vyčkávali. Když se objevila, Jack Thayer a Milton Long stáli u zábradlí na úrovni druhého komínu. Thayer vzpomínal: "Cítil jsem, že se loď sune dopředu a do vody v úhlu asi patnácti stupňů. Tento pohyb s vodou hrnoucí se k nám provázelo dunivé burácení s větším počtem tlumených explozí. Bylo to jako stát pod ocelovým železničním mostem, po kterém přejíždí rychlík, dohromady s hlukem válcovny železa a rozbíjením hromady porcelánu… Long a já jsme vyskočili na zábradlí. Nedali jsme jeden druhému žádný vzkaz rodinám, protože jsme nevěřili, že se z toho dostaneme. Long přelezl zábradlí, zatímco já jsem se na ně posadil. Držel se zábradlí rukama a visel dolů, když ke mně zvedl hlavu a řekl: "Jdeš také, hochu, že ano? " Odpověděl jsem: "Jdi, v minutě budu u tebe. " Pustil se, sklouzl dolů podél boku lodi a už jsem jej nikdy neviděl. Téměř ihned po něm jsem skočil i já. Celá tato závěrečná fáze trvala velmi krátce, a když jsme opouštěli loď, byli jsme asi deset metrů nad hladinou. Long byl po celou dobu naprosto klidný a dokázal se ovládat až do konce." Milton Long, který dopadl do vody těsně vedle lodního boku, byl zřejmě okamžitě uchvácen proudem, který se hrnul do zaplavovaných prostorů paluby A. Jack Thayer tím, že se vší silou odrazil od zábradlí, se dostal dál a těch pár metrů mu zachránilo život. Šok z ledové vody jej nakrátko připravil o dech. Když se vzpamatoval, začal usilovně plavat dál od lodi. Za chvíli, nadnášen záchrannou vestou, se otočil a podíval se na Titanic. V písemném prohlášení, které sepsal hned po přistání Carpathie v New Yorku a které dal k dispozici tisku, uvedl: "Loď se zdála být obklopena září a vystupovala z tmavé noci, jako kdyby hořela. Pozoroval jsem ji. Nevím, proč jsem neplaval dál. Byl jsem fascinován a jako připoután na místě." Když se krátce nato Titanic potopil, vířící voda stáhla Jacka Thayera pod hladinu. Vynořil se a za okamžik se znovu ocitl pod vodou. Ale vyplaval podruhé, otevřel oči a uviděl, že je uprostřed spousty trosek. Na dosah ruky od něj se nacházel skládací člun B, který byl odplaven z člunové paluby a skončil na hladině dnem vzhůru. Už na něm bylo několik mužů a jeden z nich pomohl Thayerovi nahoru.

Příď již zmizela pod hladinou a pod vodou byla i pata prvního komínu. Pod obrovským tlakem způsobeným mnohastupňovým nakloněním povolila ocelová lana, jimiž byl komín ukotven, načež se obr vážící desítky tun odlomil a padl do vody v nejtěsnější blízkosti skládacího člunu, kterého se Lightoller přidržoval. Pád komínu rozbouřil hladinu natolik, že skládací člun byl vržen do vzdálenosti téměř třiceti metrů. Znamenalo to ovšem tragédii pro spoustu trosečníků, kteří v záchranných vestách bojovali o život právě v místech, kam komín dopadl. Nikdy nikdo nezjistil, kolik jich v jedné sekundě zahynulo. Je ale nepochybné, že mezi nimi byl i multimilionář John Jacob Astor. Jeho tělo, které za několik dnů vylovila záchranná loď MacKay-Bennett, bylo úplně rozdrceno a pokryto vrstvou sazí.

Potápějící se Titanic byl stále ještě osvětlen. Na té části, která se dosud nacházela nad vodou, svítily do noci řady kabinových oken, světla na promenádních palubách i světla na hlavních stožárech. Dokonce i pod hladinou probleskovala fantasmagorická záře. Sklon lodi už dosáhl pětačtyřiceti.stupňů a parník se stále rychleji převažoval přední polovinou svého obrovského trupu dolů, zatímco zadní část se zvedala, tři mohutné šrouby už byly vysoko nad vodou. Náhle všechna světla zhasla a loď se propadla do tmy. Za okamžik se ještě jednou rozzářila oslnivým zábleskem a poté zhasla nadobro. Současně se ozval dunivý rachot vycházející z podpalubí. Na palubě dna lodi se utrhly těžké parní stroje a kotle, padaly dolů k lodní přídi a prorážely přepážky vodotěsných komor. Odlehčená záď se začala prudce zvedat, zatímco příď, kde se nyní k tisícům tun mořské vody přidala ještě obrovská hmotnost sesunutých strojů a kotlů, se stejně rychle ponořovala. Tragédie velké lodi se završovala. Cestující třetí třídy Carl Jansen, který byl stále ještě na její palubě, vzpomínal: "Najednou jsme se ocitli ve tmě… Několik minut jsem se této změně nemohl přizpůsobit. Byl jsem jako omráčený a nemám jasnou představu, co se potom stalo nebo jak dlouhá doba uplynula. Náhle jsem uslyšel jekot a křik z prostřední části lodi. Lidé se kolem mne hnali k zádi, a když jsem začal také utíkat, uvědomil jsem si, že loď jde velmi rychle dolů… Udeřila mě vlna a přepadl jsem přes palubu."

Lawrence Beesley, který se zachránil v člunu číslo 13, napsal: "Byl to zčásti rachot, zčásti sténání, zčásti tříštivý lomoz a zčásti náraz, ale ne náhlé dunění jako při explozi, jak těžké stroje padaly dolů, ozývalo se to postupně několik vteřin, možná patnáct až dvacet… Byl to hluk, který předtím nikdo neslyšel a nikdo by ho už nechtěl slyšet, byl omračující a ohromující."

Když rachot a lomoz konečně ustal, zadní část Titaniku čněla téměř kolmo nad hladinu. Lady Duff-Gordonové připomínala černý prst ukazující k obloze, radiotelegrafistovi Haroldu Bridovi kachnu, která se potápí, jinému trosečníkovi v záchranném člunu obrovskou velrybu nořící se do vody hlavou napřed. Náhle se svisle stojící záď pootočila mírně doleva a začala se klonit zpátky k hladině, až se ustálila v úhlu asi sedmdesáti stupňů. Pak se pomalu nořila pod hladinu. Voda oblévající boky a nástavby klokotala a pěnila. Toto děsivé divadlo sledoval ze vzdálenosti necelých dvaceti metrů ze skládacího člunu A cestující třetí třídy August Wennerstrom. Vypověděl: "Bylo to strašné, ale současně nádherně dramatické způsobem, který nejsem schopen popsat" Když se Wennerstrom podíval nahoru, uviděl muže, který se spouštěl po provaze podél jedné strany stotunového kormidla. Obrovská loď se potápěla tak pomalu, že i když byl skládací člun A v její těsné blízkosti, Wennerstrom nezaregistroval ani v nejmenším následky víru, kterého se děsili jak všichni cestující, tak i členové posádky.

Na pár vteřin Titanic znehybněl, alespoň tak se to jevilo těm, kteří poslední minuty jeho života sledovali z nepříliš vzdálených záchranných člunů, a hned nato se záď znovu zvedla k obloze. Pak začala stále rychleji zajíždět pod hladinu. Netrvalo dlouho a voda se zavřela i nad zadním vlajkovým stožárem. Třetí důstojník Pitman v člunu číslo 5 se podíval na hodinky: byly 2 hodiny 20 minut ráno 15. dubna 1912. Agónie největší a nejkrásnější lodi na světě, nejdokonalejšího parníku, který člověk postavil, aby pokořil oceán, skončila. Oceán zvítězil.

  Titanic se potápí
Potápění
"Ken Marschall

Titanic se potápí
Potápění
"Ken Marschall

 


TITANIC World
Copyright © 1999-2008 Zdeněk Marášek
Všechna práva vyhrazena